Operuji sám sebe a dívám se na své vnitřnosti, popisuje svou novou knihu lékař Šebek

Kdy jste cíleně začal bojovat se svými strachy a fóbiemi z dětství?

Myslím, že jsem s nimi do určité míry bojoval celý život, jen si nejsem jistý, jestli jsem je do téhle neotesával, jestli jsem nebojoval s těmi strachy, které nebyly ty nejpodstatnější. A teď jsem se rozhodl do toho pořádně říznout.

A zapadá do toho vaše nová knížka Objektivní nález?

Čtěte také

Čím víc cestuji po světě, tím víc si vážím, kde žiji, vypráví moderátorka. Jak bojuje s panickou atakou?

Přesně to je ono, protože si myslím, že už byl čas mnohem dřív, než jsem ji teď vydal, abych přestal otesávat základní problém, a trefil jsem se do toho nejpodstatnějšího strachu, toho zla, který mám v sobě, a začal jsem vyoperovávat sám sebe. Proto Objektivní nález.

Když se narodíte do rodiny násilníka a alkoholičky, máte dvě možnosti, jak naložit se svým životem, říkáte o své knize, která má podtitul Moje nejtěžší mise. Jaké jsou ty možnosti?

Buď si můžete život podělat hodně, nebo o něco méně, když se budete snažit. Knížka může svádět k tomu, že to házím na to, kde jsem vyrostl, ale naopak v závěru říkám tu nejpodstatnější větu – není to alibi. Tohle nemůže fungovat jako alibi. Je to váš život, vy s ním můžete naložit, a pak se vracíte ke dvěma možnostem – buď  si to hodně poděláte, nebo s tím začnete pracovat. A já jsem s tím chtěl začít pracovat.

V čem je tahle mise nejtěžší?

Protože to není operace všech kolem mě, ale operuji sám sebe. Skutečně by se to dalo metaforicky připodobnit k tomu, že ležím na operačním stole a postupně si vyndávám orgány z hrudníku a z břicha, skládám je, a ještě je dál porcuji až na histopatologické preparáty. Není to autobiografie, ale chtěl jsem na nekonečné škále s prominutím průserů ukázat, že zdaleka nepatřím do té ikonografie, kam mě občas někdo mylně zařadí, a zároveň možná ukázat všem ostatním, které ta ikonografie přirozeně štve, že všude je takzvaně něco…

Postupně se otevírá příběh, který může mít i mírně společenský přesah

Pomohlo vám to vyrovnat se s tou hlavní fóbií? Říkal jste, že bylo potřeba ji pojmenovat a najít.  

Chtěl jsem navázat na ty původní mise, čtyři knížky, a psát to jako reportáž den co den. Původně kapitoly začínaly další den, pak jsme to ale smazali – celá knížka vznikala jako týmová práce s nakladatelstvím Paseka. Chtěl jsem zodpovědět základní svůj dluh, ani ne tak bojovat se strachy, to tam pak vyplynulo, ale říct dětem, co jsem jim neřekl, nebyl jsem schopný říct, nebo jsem se bál jim to říct. A to je vlastně poselství knížky, postupně se otevírá příběh, který může mít i mírně společenský přesah.

Nesete v knize kůži na trhu ještě poctivěji nebo odvážněji než v knížkách o misích s Lékaři bez hranic?

Pokud jsem v předchozích misích popisoval, jak jako standardní chirurg například čůrám do umyvadla, protože záchody jsou ve službách daleko, tak tady jsem šel výrazně hlouběji, tady popisuji problematiku domácího násilí, návykových látek, alkoholu, popisuji své otcovské selhání, ale také selhání partnerské, popisuji vlastní nevěry. Myslím, že jsem zašel tam, kam jsem chtěl, a můžu zodpovědně říct, že knížka vyšla jenom proto, že moji nejbližší s tím souhlasili. Kdyby s tím nesouhlasili, tak jsem tohle do světa nepustil.

Přemýšlel jste o tom, co je kniha za žánr?

Čtěte také

Když se neomluvíme, navždy hledíme na svět optikou naší viny, říká spisovatel a novinář Milan Tesař

Vůbec, jen se bráním tomu, aby to někdo považoval za autobiografii. Vždy si vzpomenu na pana Wericha, který říkal, že každý muž jednoho dne začne psát své paměti a málokterý je dopíše. To fakt není můj šálek čaje. Před tím to byly reportážní knížky, teď je to non fiction, literatura faktu, ale to je pro mě jako laika neznámý terminus, já si upřímně o sobě nemyslím, že bych byl spisovatel.

Takže je to příběh, který doufám odněkud někam vede, psal jsem to měsíc, a je to měsíc mého života, který se ale nezaměřuje na to, co jsem kde jedl, kde jsem byl a co jsem stvořil, spíše co jsem všechno podělal. A aby tam zůstalo to hlavní poselství a mise svým vlastním dětem.

To ale bylo intenzivní psaní, měsíc, to je krátká doba…

Jsem projektový typ, mám rád zadání, sám si ho stvořím. Tři roky knížka ležela v šuplíku, postupně jsem si napsal obsah. Řekl jsem si, že se chci věnovat hodnotám, ale musí to mít příběh, musí to čtenáře bavit, že udělám změnu – místo fotografií použiji ilustrace, které si k tomu namaluji. Takhle mi vznikl koncept, a když jsem to měl v balíčku připravené, tak jsme měli komfort s rodinou, že jsme na měsíc vyjeli pryč k moři.

A já jsem po večerech systematicky, jako jsem na misích před tím psal ty čtyři knížky, každý večer napsal kapitolu, která se skládá ze třech podkapitol, takový triptych. První je moje dětství a dospívání, druhý moje práce, firmy, chirurgie, a třetí je to nejzásadnější – moje role velmi nešikovného otce a vzkaz mým dětem.

Netušil jsem, že jste tak zdatným ilustrátorem…

Mě hrozně baví malovat. Zatímco brácha hrál na hudební nástroje a rodiče v něm podporovali budoucího hudebníka, tak já jsem si pastelky vytáhl jenom tak někde pokoutně. Baví mne si kreslit, jsem zastáncem toho, že jeden obrázek nahradí tisíc slov, a tak jsem to snad dostal i do ilustrací. Ale nečekejte kvalitní dílo, jsou to legrační nebo názorné obrázky a do určité míry uvozují každou kapitolu.

Co to znamená iniciativa Ministr zdraví? A co to je Šebkova pětka? Poslechněte si celý rozhovor.