Lidem v Gaze chybí úplně všechno. Život jim komplikují i nejbanálnější diagnózy, popisuje farmaceut z Lékařů bez hranic

V Palestině jste byl za covidu v roce 2021 na Západním břehu Jordánu. První mise před osmi lety v Jižním Súdánu byla půlroční. Je v tom hodně velký rozdíl, když jste v Pásmu Gazy teď byl v uvozovkách jenom měsíc?

Rozdíl je v kontextu. Délka samozřejmě hraje také roli. Půlroční režim znamená velmi dlouhé odloučení od rodiny. Když jedete na čtyři týdny, můžete lépe pracovat s vašimi psychickými i fyzickými silami. Rezervy se hledají snadněji.

Čtěte také

iROZHLAS

O víkendu začne fungovat námořní humanitární koridor do Pásma Gazy. Pomoc bude proudit z Kypru

Jak se jednotlivé mise lišily?

Každá byla jiná. Po čtvrté misi jsem je ale přestal rozlišovat. Každá další totiž byla už jen potvrzením toho, jestli jsem se to naučil dělat dobře, nebo špatně.

Dvakrát to byl Jemen, jednou uprchlický tábor v Bangladéši, covidové projekty na Západním břehu Jordánu, traumacentrum v Jižním Súdánu, logistika zásobování zdravotnickým materiálem, uprchlický tábor a nemocnice v Etiopii a otevírání projektu po končícím válečném konfliktu v Tygraji.

Dá se říci, která z misí pro vás osobně byla nejtěžší?

Psychicky asi uprchlický tábor v Bangladéši kvůli obrovskému objemu lidí, který se tam vyskytoval. Velmi se tomu ale blíží i poslední zkušenost s Rafáhem.

Jak složité bylo se do Pásma Gazy dostat?

Deset dní dopředu se musí nahlásit přesná identifikace osob, které do země vstupují. Koordinuje se to se všemi účastníky, tedy s Egyptem, Palestinou a Izraelem. První výjezd se nám ale nepovedl. Z poloviny cesty jsme se museli vrátit kvůli administrativní chybě.

Nepřipadal jste si chvílemi spíše jako lékař bez moci než bez hranic? Tentokrát to bylo asi emočně hodně náročné...

Čtěte také

iROZHLAS

Charita ČR: Pásmu Gazy hrozí hladomor. Na místo by bylo potřeba dostávat 300 kamionů potravin denně

Na většině misí taková chvíle téměř vždycky nastane. Nejsme tam ale sami, nikdo z nás tam není sám za sebe. Máme kolem sebe tým mezinárodních spolupracovníků a velký tým místních, kteří pracují s obrovským nasazením. Součástí práce je to, že si musíme poradit s tím, co máme. Musíme se smířit s tím, že můžeme pomoct jenom některým.

Co vás do Pásma Gazy přivedlo? Byla to vaše volba? Vydal jste se tam na vlastní žádost, anebo přišla nabídka z centrály?

Nemám to tak, že bych o mise žádal. Většinou se na mě obrátí kolegové z jednotlivých operačních center s tím, že vznikla akutní potřeba lékárníka. Vědí o mně, že jsem relativně dost flexibilní a můžu si odjezd zařídit velmi rychle.

Co je vaším úkolem na misích?

Na všech projektech je to nakládání s léky a zdravotnickým materiálem. Bez ohledu na to, v které to je zemi, všude jsou pravidla a podmínky, které přítomnost lékárníka vyžadují. Já jsem měl na starost zařídit jednak garanci vstupu do země a navázání na kompetentní osobu a přímo na místě pak distribuci léků do našich jednotlivých zdravotnických zařízení a spolupráci s týmem místních zaměstnanců.

Je vůbec co distribuovat?

Navzdory velkému nedostatku pořád je co distribuovat. Rafáh bylo původně 200tisícové město, dnes tam žije milion a tři čtvrtě lidí. Naše dodávky byly normované před třemi čtyřmi měsíci na úplně jiné počty. Zároveň se tam ale daří pořád nějaké zásoby dostávat. Snažíme se potřeby sladit s našimi možnostmi.

Čtěte také

Větší díl zodpovědnosti za utrpení Palestinců padá na Hamás. Civilisty používá jako živé štíty, říká velvyslankyně v Izraeli

Pacienti, kteří potřebují antibiotika, dostávají přesně to množství, které je potřebné na jejich vyléčení, ale už nic navíc. Stejně tak je to s analgetiky nebo antipyretiky, ať už je to ibuprofen nebo paracetamol. Lidé dostávají minimální množství tablet, které je pro jejich diagnózu nezbytné. Věříme totiž, že každý další týden pomůže k tomu, aby se do oblasti dostalo nové zboží a nové zásoby.

Co lidem v Gaze teď chybí nejvíc?

Všechno. Nemají prakticky vůbec nic. Většina z nich se na jih Pásma Gazy dostala po opakovaných útěcích, takže k dispozici mají jen několik málo osobních věcí. Nic nového si tam nakoupí, velmi akutně jim také chybí jídlo, voda a oblečení. V rámci našeho projektu denně rozvezeme asi 250 000 litrů vody, což je ale zase jenom kapka v moři z jedné jediné odsolovací stanice, která tam zůstala. Jiná voda, která se tam čerpá, je slaná, takže oni si nemají kde vyprat, v čem se umýt.

Rafáh je totálně přelidněný. Není co jíst ani kde se umýt

A samozřejmě jim chybí pestřejší strava. Když se jim už podaří něco sehnat, není to úplně vyvážené. Podle toho se odvíjejí třeba i z našeho pohledu banální diagnózy, ať už jsou to tedy akutní průjmy anebo na druhé straně úporné zácpy, které jsou způsobeny nedostatkem vlákniny a tekutin k pití. Toto vše komplikuje jejich zdravotní stav až k nějakým hemorodiálním onemocněním nebo rupturám análního otvoru.

Čtěte také

iROZHLAS

Káhira přijetí Palestinců odmítá. Egypt nechce být vnímán jako komplic trvalého přesídlení

Je to velmi nepříjemné, protože oni zároveň se nemají kde umýt, jak to dezinfikovat a jak to čistit. Takže v zásadě banální diagnózy, které ale komplikují život spoustě lidí.

Jak to v Rafáhu vypadá teď?

Město je totálně přelidněné. V každém domě bydlí desítky lidí. Všechny veřejné budovy slouží jako nouzové ubytování. Každé volné prostranství ve městě je zastavěno nějakým stanem nebo přístřeškem. Nefunguje tam žádné odpadové hospodářství, všude jsou odpadky, skládky, není tam dostatek paliva, jídla, vody. Mezi sutěmi pobíhá spousta dětí, které už pět měsíců nechodí do školy. Fungují tam pouze dvě porodnice. V té, kterou podporujeme my, se denně uskuteční až 300 porodů, před válkou to bylo 50. Na našem 26lůžkovém oddělení poporodní péče se za týden vystřídá 250 až 300 pacientek, včetně těch s vážnější komplikací. Exponenciálně také roste počet dětí ohrožených podvýživou.

Proč je problém s rozdělováním humanitární pomoci na místě? Jak přijímají místní lidé pomoc Západu? Poslechněte si celý rozhovor.