I malé činy mohou změnit svět, říká režisér dokumentu Při zemi o záchraně rašelinišť a orlů mořských

Film stojí na příbězích dvou lidí, kteří mají podobný zájem, ale každý trochu v jiném odvětví. Pavel tiše kosí louky, chrání vzácné rostliny a obnovuje rašeliniště. Klára zas se svými psy prochází krajinu a pátrá po příčinách úhynu dravců. Co vás vedlo k tomu udělat zrovna tento dvojitý příběh o přírodě?

Čtěte také

Travičům na stopě. Káně žere na místě, luňák i orel potravu odnáší

Téma přírody mě zajímá už dlouho, dokonce jsem krátce studoval biologii. S tím, jak postupuje klimatická krize a úbytek biodiverzity, tak si na to chtěl vytvořit názor, ale nechtěl jsem, aby to byl jen můj pohled. Začal jsem proto hledat lidi, kteří jsou s tím v každodenním kontaktu. Jednoho dne mi zavolal Pavel, že by o tom chtěl natáčet film – o mokřadech a rašeliništích. Klára se ke mně dostala podobně, někdo jí na mě dal kontakt.

Důvod, proč jsem vybral právě tyto dva protagonisty, souvisí s tím, že ochrana přírody potřebuje oba typy přístupů. Na jedné straně je třeba řešit věci tady a teď – to představuje Klára, která se snaží vyhledávat otrávené návnady a bránit šíření jedu v potravním řetězci. Na druhé straně je Pavel, který dlouhodobě pracuje s rašeliništi – biotopy vznikajícími tisíce let od doby ledové, o něž můžeme během pár let přijít.

Vy jste autorem scénáře, ale i kameraman a režisérem. Jak se k takovému snímku dá psát scénář?

Moc dobře to nejde. Já jsem ale vždycky vyrazil s Pavlem nebo Klárou do přírody a rovnou jsme to zpracovali, abych věděl, kam se příběh posouvá, a mohl reagovat. Určité momenty jsme dokázali předvídat, protože Pavel je úzce napojený na přírodu. Věci se dějí v opakujících se ročních cyklech, takže jsem měl přehled o tom, co se kdy během roku odehrává, a podle toho jsem si plánoval natáčení.

Čtěte také

Více těl, jedna mysl. Psi pomáhají Kláře Hlubocké hledat otrávené návnady

U Kláry to bylo podobné, jen jsme postupovali případ od případu – společně jsme jich objeli minimálně dvacet. Pavel v dokumentu navíc poznamenal jednu výstižnou věc, že to, co dělá, je v podstatě zahradničení v krajině.

Dokument stojí na dvou lidech, kteří toho ještě moc nenamluví. Jak jste věděl že zrovna tito dva lidé utáhnou tak dlouhý film?

No, chvíli to bylo hledání, ale zmínil bych, že ve filmu je toho ještě hodně – hodně přírody, která pro mě představuje vlastně další charakter. Film je totiž o fascinaci a o tom, co nám příroda může nabídnout, o vytržení z každodennosti.

Když se třeba podívám do vesmíru, cítím úctu a respekt, něco, co racionálně nikdy úplně nepochopím. Stejně tak na mě působí i mokřady – když se tam zastavím, nadechnu se, pozoruji a prožívám ten okamžik, cítím stejné kouzlo. O tom to celé je. Proto si myslím, že právě příroda ve filmu funguje jako „třetí postava“, která příběh drží pohromadě.

Ten dokument začíná letem orla mořského – jsou to nádherné dlouhé záběry. Natáčeli jste ho tedy z dronu. Jak se vám podařilo „skamarádit“ drona s orlem mořským?

Ve filmu vystupuje spousta chráněných živočichů a organismů a jedním z nich je orel mořský. Věděl jsem, že si ho nemůžeme jen tak najít v přírodě. Tento orel se jmenuje Eddie a byl cvičený – trénoval na to sedm měsíců. Na začátku jsme udělali obhlídky, určili, odkud kam má letět, a postupně sedm měsíců létal dron vedle něj, přibližoval se pomalu, aby se scénu podařilo natočit.

Čtěte také

Rašeliniště jsou pozůstatky doby ledové, skrývají přírodní archivy, vypráví botanička

Když se scéna točila, úplně jsem trnul strachy, aby vítr nevybočil z kurzu nebo nedošlo k nechtěnému kontaktu. Naštěstí se nic takového nestalo.

Klára i Pavel jsou lidé, kteří na mě působili tak, že jsou smíření s tím, že dělají sisyfovskou práci. Pavel svou partyzánštinou v zachraňování mokřadů a Klára svým entuziasmem hledání viníka trávení orlů mořských. Vědí, že se až tak moc nezmění?

No, já s tím úplně nesouhlasím. Ono je to tak, že když člověk slyší „klimatická krize“ nebo „změna klimatu“, je to obrovské téma, u kterého se zdá, že s tím nikdo nemůže nic dělat. Ale já si myslím, že to je jen první šok. Když se nad tím člověk opravdu zamyslí a prožije to, zjistí, že i drobné věci – třeba to, co dělá Pavel, Klára nebo já tím, že jsem se rozhodl natočit film – mohou něco změnit.

Je to taky o tom, že člověk potřebuje mít radost z toho, co dělá. Jsme bytosti, které mají těla, a bez energie a zpětné vazby to prostě dělat nemůžeme. A to vlastně může být takový lék pro někoho, kdo cítí klimatickou úzkost.

Jak se do příběhu dostala detektivní a soudní linka? Jak mohou i malé činy ovlivnit velká témata, jakým je klimatická krize? Poslechněte si celý rozhovor.