Z paralympiády mám respekt, ale chci si ji hlavně užít, těší se nevidomá lyžařka Simona Bubeníčková

Původně jste se věnovala plavání, s běžeckým lyžováním jste začala v deseti letech. Zatím váš největší úspěch je titul mistryně světa v běhu na 10 km klasicky, taky stříbro na 20 km volnou technikou, to se vám podařilo loni na světovém šampionátu v italském Toblachu. Krátce, ale zato velmi úspěšně se věnujete i parabiatlonu. Získala jste medaile už ze světových pohárů, společně s vaším trasérem Davidem Šrůtkem. Z toho, co jsem vyjmenovala, je zřejmé, že se od vás hodně očekává. Co to s vámi dělá?

Musím říct, že v posledním měsíci je to zajímavé, protože i v běžném světě mě oslovují lidi, kteří mně fandí, že to sledují – učitelé ve škole, spolužáci... Ptají se mě na paralympiádu, jak se těším a jaké to tam bude. Teď spousta rozhovorů. Je to hrozně hezké, vážím si toho, že mě lidé oslovují a fandí. Ale zároveň člověk cítí z paralympiády respekt.

Čtěte také

Je skvělé poměřovat síly se zdravými a poslat choďáka ze souboje domů s brekem, směje se zlatý lukostřelec Drahonínský

Já jsem se už teď odstřihla od sociálních sítí a mámě říkám, ať už mi neříká, co se kde děje. Chci se od toho odstřihnout a opravdu se soustředit na výkon. Nechci si sama na sebe pokládat žádný tlak. Každý by si měl uvědomit, že v běžeckém lyžování a biatlonu se může stát cokoli. Nepojedou nám lyže, může se stát, že budu nemocná...

Věřím, že všechno dopadne nejlíp, jak může, ale může se stát fakt cokoli. Já si to tam chci hlavně užít. Přijet spokojená s výsledkem, ať už bude jakýkoliv. Když budu vědět, že jsem na trati nechala všechno, že jsem tam odvedla to, co jsem měla, tak budu spokojená i s tím, když to nebude stačit na medaili. Protože je to opravdu vrchol, na který se každý připravuje a každý tam bude v top formě. To se o světových pohárech nedá říct.

Povězte mi, jak to vypadá na trati. Nejdřív mi řekněte to klasické lyžování. Představuji si traséra, který je určitě před vámi, to je jasné. Jaké je mezi vámi to napojení, abyste věděla, kudy jet, nespadnout, když je třeba nějaký sjezd? Jak spolu komunikujete?

Trasér má na zádech reproduktor. Ten je tam hlavně z toho důvodu, aby zvýšil Davidův hlas. Mohl by mluvit jen tak, ale pro mě je komfortnější, když to slyším víc. Hlavně když je víc fanoušků a neslyšela bych ho, tak by to bylo blbé. Takže má repráček a já jedu za zvukem. David musí neustále mluvit.

Co vám třeba říká?

Říká třeba „hop“. Když je rovinka a není tam žádný sjezd, nic, co by potřeboval extra říkat, tak říká: „Hop, hop, hop...“ A většinou to vychází na každý jeho výdech, zároveň s výdechem na každé jeho odražení hůlek, každý odraz nohou.

Pokud jedeme doprava nebo doleva, tak říká „pravá, pravá, pravá; levá, levá“. Takto neustále hodinu mluví, když je to třeba 20kilometrový závod. Pak jsou i tréninky třeba dvě a půl hodiny, kdy musí dvě a půl hodiny v kuse mluvit, což už, věřím, není příjemné.

Čtěte také

Pro zrakově postižené svět není jen ohrožující místo. Důležitý je spontánní pohyb, vypráví lektorka

Když je mírný sjezd, zvládám to sama, jet jenom za zvukem. Ale když je to fakt prudký sjezd, technicky náročný, tak mi podá hůlku, já se jí chytnu a je to bezpečnější. Pořád mi samozřejmě říká „doprava/doleva“, ale je to bezpečnější, než kdybych jen tak za ním jela 50kilometrovou rychlostí a neměla nic, čeho se držet. On mě v tom sjezdu nemůže nijak táhnout, musíme oba dva odšlapovat stejnou silou.

Biatlon

Běžíte na lyžích, přiběhne na střelnici, známe to, kdo sledujeme biatlon. Lehnete si na podložku a musíte střílet. Jak vypadá příjezd na střelnici, abyste se trefila tam, kam si máte lehnout?

Na střelnici to všechno zařizuje můj trasér. Tentokrát David nepodává hůlky mně, ale já podávám hůlky jemu. On mě skrz ty hůlky dovede na podložku, odpočítá mi to: tři, dva, jedna; já zalehnu, on si ty hůlky vezme.

Střílíme z laserové zbraně, je upravená, máme k tomu sluchátka. S Davidem máme fintu, jak nevidím a je pro mě těžké najet co nejrychleji terč a mířit, tak mě David ťukne do pravé nebo levé nohy hůlkou, abych se posunula tak, abychom mířila aspoň zhruba na ten terč. Pak už začnu slyšet zvuk – do té doby žádný zvuk neslyším. David v tu chvíli odjíždí za čáru a už mi do toho nezasahuje. Já si hledám podle výšky zvukového tónu, abych byla co nejblíž terči.

To znamená, že když ten zvuk je co nejvyšší, tak jste správně? V tu chvíli už je to v pořádku, a když je hluboký, tak jste vedle?

Ano, je to tak. Člověk si to musí hodně naposlouchat, aby věděl, kdy opravdu už je to ten nejvyšší tón. Střílím půl, tři čtvrtě roku, tak to ještě nemám úplně zažité, nejsem vystřílená v závodech. Stává se, že člověk si myslí, že už je to ten nejvyšší tón, ale pak zjistí, že tam byl ještě vyšší. A pak se samozřejmě může stát, že je na tom nejvyšším tónu, vystřelí, ale byl moc rychlý na spouští, takže mu to ustřelí. Ale to už jsou nuance, které jsou stejné jako v tom klasickém biatlonu.

Simono, my dnes na Radiožurnálu vysíláme charitativní projekt Dobrý den Radiožurnálu, který spojuje dárce, nadační fondy, sbírkové projekty, charitativní organizace, lidi, kteří pomáhají, s těmi, kteří pomoc potřebují. Jakou pomoc potřebujete v osobním životě? Můžu se vás rovnou zeptat, vy jste nevidomá už o dětství, nebo jste postupně ztrácela zrak?

Já jsem postupně ztrácela zrak. Od tří čtyř let jsem oslepla na levé oko, ale do deseti jsem žila úplně v pohodě s pravým okem, ani jsem nevěděla, že mám nějaký problém. Pak se to ale začalo postupně zhoršovat a během tří čtyři let jsem přicházela o zrak.

Čtěte také

„Život si užívám víc jako nevidomý,“ usmívá se Roman Vaněk, zakladatel spolku Život jde dál. Pořádá akce pro „zrakově výjimečné“

V běžném životě – říkám pořád, že se cítím jako normální holka, ale pravdou je, že potřebuji kolem sebe lidi, kteří mi pomůžou. Obrovskou oporou mi je rodina. Pomáhají mi i na tréninku, v domácnosti, kolikrát potřebuji pomoct vybrat oblečení nebo pomoct v kuchyni.

Už si z toho i děláme srandu, že třeba až jednou budu mít svoji rodinu, budu se ptát svých malých dětí, co si vlastně beru na sebe. (usmívá se) Máme z toho srandu, ale je to součást našeho života. Řekla bych, že mě v rodině tak berou, podle mě by si už nedokázali představit, kdybych byla normální. Beru to, že je to naše součást. Chci být za sebe co nejvíc samostatná, protože v dospělosti mi nikdo nebude stát za zadkem, budu se muset postarat sama o sebe. Samozřejmě s trošku pomoci. Nikdy asi nezvládnu úplně všechno, ale technologie, všechno se posouvá, takže se snažím být co nejvíce samostatná. Co můžu, tak dělám bez pomoci.

Kdo jsou nejbližší lidé v Simonině týmu? Jakou výzbroj si bere na olympiádu? Jak velké je závodní pole, aby se sportovci nesrazili? A jaká země představuje největší konkurenci? Poslechněte si celý rozhovor.