„Život si užívám víc jako nevidomý,“ usmívá se Roman Vaněk, zakladatel spolku Život jde dál. Pořádá akce pro „zrakově výjimečné“

Vy jste se narodil jako vidící, jak dlouho nevidíte?

Roman: Je to už skoro 14 let. V pěti letech jsem dostal cukrovku, skoro ve 20 letech jsem si zlomil ošklivě nohu, tím se rozjely moje oči. Měl jsem vysoké tlaky, krvácení v očích, podstoupil jsem několik operací, měl jsem i injekce do očí, šití očí... bylo toho strašně moc. Postupně během pěti let jsem přicházel o zrak, až přišel jeden den, kdy jsem se probudil, viděl jsem šedivo a už jsem neviděl skoro vůbec nic. Mám zbytkový světlocit.

Spolek Život jde dál zní skoro, jako kdybyste do názvu spolku dal svoje životní motto. Ale asi to musela být těžká chvíle, než si na ten svět bez optického vjemu člověk zvykne.

Roman: Bylo to hrozně těžké. Když jsem přišel o zrak, bylo těžké postavit se na ty nohy. Trvalo mi to skoro rok. Pomohla mi rodina, kamarádi, přátelé... Mám nevidomého kamaráda, jmenuje se Miro, ten mi pomohl se postavit na nohy a ukázal mi svět nevidomých lidí. Jak žijí, co zažívají. Spolek vznikl díky naší babičce, ta vymyslela ten název Život jde dál. A opravdu – ať se stane v životě cokoliv, život jde dál.

Když jsem se dívala na to, co všechno ve spolku Život jde dál už je za vámi, jsou to: parádalympiády, různé tábory, závody vodicích psů... Takže vy jste fakt nelenil a vrhl jste se do toho se vší vervou. Čím to?

Čtěte také

Nemám hudební talent ani jazykové vybavení. Sport je východiskem ze slepoty, říká nevidomý sportovec Ivo Budil

Roman: Trvalo to dlouho. V roce 2014 jsem si pořídil vodicího pejska, začal jsem jezdit na závody, na akce. Jednou mě oslovila jedna paní, že na severu Čech toho moc není, ať zkusím něco udělat, že jsem akční člověk. Tak jsme v roce 2016 s manželkou a se synem udělali první závody ve Varnsdorfu. A od roku 2016 se to rozjelo, začali jsme dělat silvestra, parádalympiádu, tábory, dýňovou párty, langoš párty, hamburger párty, víkendové výlety, tábory... tak se rozjelo, že od roku 2016 jedeme a děláme akce pro nevidomé.

Řekněte mi, co se na těch vašich parádalympiádách děje?

Marcela: Letos byl zimák. Na zimáku, zimním stadionu, jsme udělali soutěže pro nevidomé. Nejdřív si mysleli, že jsme blázni, ale já jsem říkala – proč ne? Někteří nevidomí nevidí od narození, nemají představu, jak je to tvrdé, jak je to mokré, jestli to klouže hodně nebo málo. Tak si poprvé osahali led, botami se klouzali po ledu, to bylo pro ně úplně nové.

Roman: Někteří poprvé zkusili i brusle. U každé akce máme zdravotníky.

Když se řekne parádalympiáda, předpokládala bych, že se trošku i v něčem soutěží. Soutěží se?

Roman: Většinou máme pět, šest nebo sedm disciplín. Pokaždé se snažíme udělat zábavné disciplíny, aby je to bavilo.

Marcela: Volnočasových aktivit pro hendikepované je strašně málo. Hlavně jsou mezi námi hodně mladí lidé a ti nechtějí sedět v nějakém seniorském klubu na kafíčku a cvičení na židli... to je nebaví. Chtějí něco prožít. A jsou mladí, blázniví. Proto my děláme takové bláznivé věci. Ale je to i pro odvážné a bláznivé, aby byli na stejné vlně jako my. (směje se)

Vy jste letos udělali další letní tábor. Jak vy tomu říkáte?

Roman: Relaxační tábor pro nevidomé a průvodce.

Je to tábor pro...

Roman: Pro zrakově výjimečné.

Ano! Tábor pro zrakově výjimečné. Jak moc je důležité, aby člověka neopustil humor? A jaký humor mají nevidomí mezi sebou?

Roman: Hodně velký. Děláme si naschvály, smějeme se tomu. Řeknu vám vtip. Víte, čemu nevěří nevidomý člověk? Vlastním očím... Smějeme se, bavíme se, života si užíváme. Je fakt, že když jsem přišel o zrak, rok mi to trvalo, pak dva roky trvalo, než jsem se dostal do těch věcí... Ale od roku 2016 jsem začal dělat tyto akce a život jsem úplně přehodnotil. Chci žít, chci si užívat, chci být zábavný, mám skvělou manželku a syna, báječnou rodinu, kamarády, kteří nás drží, pomáhají nám.

Život se mi úplně změnil. Změnil se mi díky počítači, mluvícímu mobilu, díky tomu, že píšu pohádky, mám vodicího pejska... Ten život beru úplně jinak. Lidi se mě ptají, jestli bych chtěl ještě někdy vidět. Já jsem řekl, že už ne. Život, který jsem viděl těch 30 let, jsem si taky užil. Ale užívám si ho víc jako nevidomý člověk.

Jaké bylo pro Romana Vaňka, když poprvé jako nevidomý vyšel ven sám s vodicím psem? Kdy a proč se pustil do psaní pohádek? Poslechněte si celý rozhovor.