Pro zrakově postižené svět není jen ohrožující místo. Důležitý je spontánní pohyb, vypráví lektorka

Věnujete se stále výtvarné tvorbě? Vystavujete někde?

Věnuji se jí velmi okrajově, protože na to nemám čas, ono to hmatové kreslení v mém stylu je hodně časově náročné, i koncentračně. Teď mám primárně děti, práci, takový ten denní cvrkot. Teď v tuto chvíli žádnou výstavu nemám, ani neplánuji, ale mám knížky, doposud jsem ilustrovala osm knížek.

Co jste díky Světlušce poznala, třeba i ve společnosti?

Čtěte také

Světluška slaví 20 let. Poslechněte si příběhy zrakově postižených, kterým každý den pomáhá

Rozhodně vnímám, že je velké povědomí ve veřejnosti, že Světluška rovná se nevidomí, slabozrací lidé a že to je prima projekt. Všechny Běhy pro Světlušky, kavárny Potmě, fajn moderní atraktivní nápady, které zprostředkovávají téma nevidění, tak tohle všechno je přínosné.

V roce 2014 jste založila neziskovou organizaci Rozhlednu – s kamarády a kolegy se věnuje zážitkovým a vzdělávacím programům, abychom pochopili, jak žijí nevidomí. Co jste vy sama díky Rozhledně pochopila? A jak vznikl ten název?

O tom názvu jsem věděla dávno – kdybych něco tohoto typu zkusila, tak že by se to jmenovalo Rozhledna. Jsme rádi, když se také můžeme rozhlížet, přemýšlet, pozorovat. A jestli to dělám očima, bez očí nebo jinak, to není podstatné. Rozhledna se rozhlíží a pomáhá se rozhlížet společně, v prostředí nevidomých má spoustu významů. Pouštíme se do témat, které nejsou tak frekventovaná v rámci služeb kolem zrakově postižených, nebo jsou okrajovější, ale zase pár lidí mohou dost zasahovat.

Například jsme roky rozvíjeli téma neverbálního projevu nevidomých, lidem jsme zprostředkovávali to, jak neverbálně působí a co by se s tím dalo dělat ohledně gest a držení těla. A to souvisí s mým velkým tématem, a tou je pohybová gramotnost nevidomých. Takže to je něco, k čemu se přes vrcholový sport v minulosti vracím obloukem – hledám cesty, jak lidem, kteří žijí s částečnou nebo úplnou ztrátou zraku, zprostředkovat na pohyb aktivnější život.

Jak vést třeba děti se zrakovým postiženým ke sportu?

Takovou všestranností a přirozeností – je hrozně fajn, aby nevidomé dítě odmalička zažívalo spontánní pohyb, vymezit mu někde nějaký bezpečný prostor, třeba nášlapem vnímatelnou podložkou, kobercem, kde dítě může blbnout, šťouchat a prát se se sourozencem, rodičem. Tělo může zažívat ve všech možných polohách to, co vidící děti dělají běžně, nevidomé děti jsou o to dost často ochuzené, a je to velká škoda a velký problém.

Čtěte také

„Dobrovolničení přináší pocit, že jste někomu užitečný,“ usmívá se Jiří. Asistuje už 11 let

Snažím se rodičům a vidícím lidem zprostředkovávat, že nevidomé děti by neměly pořád dělat to, co je na něco zaměřené, zacílené na nějaký praktický výstup, že je důležitá spontaneita, protože přes to tělo zabydlujeme. Je to důležité pro koordinaci, ale také chuť jít zkoumat svět, zprostředkovávat informaci, že svět není jen ohrožující místo, ale že to je něco, co se dá zkoumat a bezpečně tím procházet.

Jeden váš zážitkový kurz se jmenoval Jak vidím svět, když nevidím. Jak vidíte, když nevidíte?

Já konkrétně barevně. Baví mě sledovat ve své představě kombinaci barev, co se s barvou děje, když se dostane do kontextu jiných barev, ale tohle je taková moje anomálie, tohle spíš nevidomí lidé nemívají ve své psychice. A jak vidíme svět? Je plnohodnotný, jenom tam jsou různé hmatové vjemy všech možných struktur, baví nás rukama si prohlížet vše, co se dá prohlédnout – hrany stolů, strukturu dřeva, povrchy, pro rozlišování si všímáme hmotnosti.

Podle hmotnosti kelímku poznám, jestli stejně vyhlížející kelímek je smetana nebo jogurt, protože smetana je těžší než jogurt. Hmat je neuvěřitelně bohatý vjem se spoustou nuancí, o kterých vidící lidé nemají ani tušení. To samé je to se zvukem – podle zvuku si hodně věcí mohu užívat, pomáhají porozumět tomu, co se kolem mě děje.

Jak pomáhá nevidomým speciální tablet DotPad? A jak Pavla Kovaříková vzpomíná na studium ve Spojených státech? Poslechněte si celý rozhovor.