Snažím se zachytit okamžik, který definuje závod, a zmrazit ho do jednoho snímku, říká čerstvý vítěz Czech Press Photo Petr David Josek

Už se vám ozval brazilský překážkář Rafael Pereira, že by chtěl mít vaši vítěznou fotografii z olympiády v Paříži?

Ne, ještě se mi neozval. Asi ani netuší, že je teď slavný v Čechách.

Čtěte také

Dobrou fotku pozná divák, ne já. Rozhodně nejsem dobrodruh ani cestovatel, směje se oceňovaný fotograf Václav Šilha

Určitě se to k němu dostane, protože pochybuji, že ten snímek v posledních 48 hodinách alespoň u nás někdo neviděl. Ale pro jistotu, jak byste ho sám popsal? 

Je to takový pohled na překážkáře. Říkám, že je to taková banální situace, kterou jsem se snažil zachytit trošku jinak, pohledem skrz překážky.

Ležel jste při tom na zemi. Jak je možné takto zaostřit, aby ta tvář byla čitelná?

Ležel jsem na zemi, nohy jsem měl nahoře. Bylo to relativně fyzicky náročné, udržet foťák a ten velký objektiv, zvedat se s ním a nějakým způsobem se ho snažit sledovat. Naštěstí jsou ty novodobé bezzrcadlové foťáky tak dobré, že toto dokáže ostření „na oko“ zachytit i skrze šprušle.

Vy jste řekl, že v posledních letech máte štěstí, že můžete fotit v cílové rovince na olympiádě. Jak to chodí? Vy jako agenturní fotograf nemáte svobodnou volbu stanoviště na olympiádách?

Na olympiádu nás z agentury AP, pro kterou pracuji, jezdí asi 60 fotografů a fotografek. Každý fotí jiný sport, já jsem se na posledních olympiádách dostal do atletického týmu, což mě dost baví. Na celou atletiku je nás sedm až osm, každý máme svoji pozici.

U některých agentur si je fotografové mezi sebou mění, my je držíme stále. To mi víceméně vyhovuje, protože si tak člověk najde svůj rytmus ve své pozici. Já jsem přímo v cílové rovince, sedím přímo naproti, což je relativně privilegovaná pozice, protože jsou tam kamery a je nás tam dohromady asi jenom pět fotografů. Je to pozice, která mě baví.

Královna sportu

A je pro vás atletika fotogeničtější než jiné sporty?

Čtěte také

Jak trénuji? Mačkám spoušť, co můžu, usmívá se fotografka Českého olympijského týmu Reichová

Je to královna sportu, to je prostě pravda. Ten sport je nádherný. Jsou to krásní lidi, kteří dělají krásné věci. A speciálně na olympiádách je to všechno krásně udělané – scéna je nasvícená, jsou tam krásné barvy, nejsou tam žádné reklamy. Je to čisté, fotogenické a variabilní. Je tam strašně moc detailů a barev, takže je to o dost fotogeničtější než třeba florbal. (směje se)

Hlavní cenu Czech Press Photo získal před 27 lety váš otec Petr Josek. Co vám ve čtvrtek řekl, když jste se stal vítězem 30. ročníku?

Zrovna je s mámou na dovolené na Srí Lance. Jen jsme si lehce psali, samozřejmě má radost. Je asi pyšný a mrzelo ho, že tam nemohl být.

Tátovi vděčím za to, kde jsem teď.

Otec vás nikdy nezrazoval od toho věnovat se fotografii profesionálně?

Ne, naopak mě podporoval. První tři roky své profesionální kariéry jsem v zásadě pracoval pro něj, dělal jsem pro Reuters. Až v roce 2002 jsem přešel do AP. Takže táta mě podporoval, víceméně učil a vděčím mu za to, kde jsem teď.

Zachytit definující okamžik

Čím je tedy pro vás přitažlivá sportovní fotografie?

Čtěte také

Deníky jsou pro mě důkaz, jaký jsem měl krásný život, vypráví fotograf Koudelka. Vychází jeho biografie

Ten stres, adrenalin. Člověk musí udělat rychlé rozhodnutí, musí rychle reagovat, aby zachytil ten okamžik. A samozřejmě když se povede zachytit okamžik, který definuje zápas nebo závod a zmrazí se do toho jednoho záběru, je skvělé, když to pak člověk vidí.

Myslím si, že fotka je v tomto nedostižná, že toto video nikdy nenahradí. Když člověk vzpomíná na jakýkoliv sport nebo cokoliv jiného, vždycky má v hlavě tu jednu fotku. A když se zrovna ta jedna fotka podaří mě, tak je to prostě skvělé.

Šéfredaktor fotobanky ČTK Petr Mlch připomněl, že sportovní fotografie se zřídka stane Fotografií roku. Čím to je, že ten váš překážkář na 110 metrů je výjimkou? To nemůže být jenom tím, že je to zajímavá fotografie.

V odůvodnění poroty bylo jasně dané, že hledali něco, co by bylo trošku pozitivnější. A jak jsem řekl, je to banální situace zachycená trošku jinak, a ten jiný pohled je zajímavý. To porotu nějakým způsobem oslovilo.

Fotil jsem třeba i povodně, a když jsem se na ty fotky díval, říkal jsem si, že to nebyla banální situace, ale zase jsem ji vyfotil banálně. Nepodařilo se mi zachytit něco, co by přebilo ten obsah formou. A proto asi vybrali toto. 

Jaké rady dal Petru Joskovi otec do fotografického života? Jak se dostal na korunovaci krále Karla III.? A je výhodné fotit pro agenturu? Poslechněte si celý rozhovor.