Dvorní fotograf Cimrmanů Hecht vydává další knihu: Za sochami do Valče jezdím jako za příbuznými

Je těžší fotit herce divadla Járy Cimrmana, nebo sochy?

Kdysi jeden klasik ve Švejkovi řekl, že nejlepší je fotit nádraží, to se nehýbe. Takže je to trochu podobné, ty sochy jsou také stabilní, neměnné. Člověk k nim přistupuje úplně jiným způsobem než k těm živým.

Ptám se, protože jste před nedávnem zase ve vlastním nákladu vydal knihu Petr Hecht - fotografie archiv číslo 1 /1978 - 2023/. Jedna z jejích kapitol jsou právě sochy, pak krajinky atd., k tomu se dostaneme. Ale knihu pokřtili společně Zdeněk Svěrák, Miloň Čepelka a Petr Brukner. Jak to spolu souvisí?

Čtěte také

Cimrman zanechal stopy všude. A vynalezl kompost, připomínají Čepelka s Bruknerem

Miloň Čepelka mi do knihy napsal takový krásný úvod. Protože v divadle všichni vědí, že fotím i jiné věci než to divadlo, takže jsem je požádal, jestli by mohli býti kmotry této knížky. A oni se toho zhostili, takže knížku pokřtili.

Co člověka vede k tomu, že si řekne: já to prostě vydám, půjdu na to sám, nepotřebuji žádné vydavatelství – zkrátka chci, aby ta kniha byla světě?

Zaprvé ten archiv, který jsem za ty léta nashromáždil, je veliký. A po fotografovi by měla zůstat knížka, protože na výstavu člověk zapomene. Ta sice udělá radost na nějakou dobu, ale pak se na to zapomene. Knížka je samozřejmě trvalejší hodnoty.

Jak jsem ty fotky probíral, shromažďoval, tak jsem se rozhodl, že už nastal čas, aby spatřily světlo světa v nějakém pořádném vydání. Takže jsem se do toho pustil a vznikl první archiv.

„Mým kamarádům, přátelům a sochaři Miloši Hruškovi, který mě ukázal cestu vedoucí do nádherného světa soch.“ Kudy vedla ta cesta? Jak ji ukázal?

Byla to docela shoda náhod, protože my jsme jezdili k bývalýmu švárovi do Lubence. A nedaleko Lubence je zámek Valeč, kde jsem v roce 1985 poprvé viděl zámecký park se sochami Matyáše Brauna, který mě naprosto uchvátil.

Čtěte také

Tajemný zámek, kam nevede ani turistická značka. Valeč je barokní perla Doupovských hor

I když v té době byl zámek Valeč po vyhoření, park trochu rozpadlý a opuštěný, mělo to svoje úžasný kouzlo.

A shodou okolností jsem se v té době seznámil i s akademickým sochařem Milošem Hruškou, pro kterého jsem fotil vlastně jeho práce. Za bolševika sochaři museli dokládat svazu rozpracovanost soch – nebo jestli vůbec něco dělají – takže potřeboval dokumentaci, kterou jsem pro něj dělal. On mě zasvěcoval do toho sochařského umění, jak se do toho musí bouchnout.

Já jsem obdivoval jeho představivost, kdy před ním ležel kus mramoru a on v tom mramoru tu sochu viděl. Aniž by si cokoliv na ten šutr nakreslil, začal do šutrů mlátit a vykouzlil z toho sochu.

Jak těžké je vykouzlit fotografii z toho, promiňte, mrtvého kamene?

Já se vrátím k té Valči, protože mně ta Valeč skutečně přirostla k srdci a dnes tam za těma sochama jezdím v podstatě jako za příbuznými. Znám je dokonal. Ta Valeč má jednu úžasnou výhodu: ty sochy vlastně nestojí na žádných podstavcích, stojí normálně v trávě, ve výšce očí.

Čtěte také

Najednou si uvědomíte, že se schováváte pod křídlem, už to není jen masa kamene, pochvaluje si sochař

Takže se té soše se díváte z očí do očí, to je na tom to úžasné. Ty sochy mají v každou roční dobu úplně jinou tvář, jiný osvětlení – kouzelné.

Milan Čepelka k vašim fotografiím napsal: „Vidět ty někdejší živé lidi vytesané z kamene dvakrát mrtvé, náhle dokonce zbavené třetího rozměru, zploštěné, proměněné v pouhé stíny – dvojnásob tedy zvěčnělé, avšak tím oživlé, ať je to, jak chce, paradoxní. Nemůžu vyloučit ani, že jsem se pomátl, ale zdá se mi, že Petr se na ně přes své objektivy dívá tak, že mu neujde ani nejmenší gesto, ani nejnepatrnější osvit, dolíček, kaz na dokonalosti, spleť proutků, ohyb prstu, boule svalu, pramen vlasů, faldík šatu, vlání trávy.“ Jak se toto čte autorovi?

Krásně. Musím říct, že když jsem Miloně Čepelku požádal, jestli by mi k té knížce napsal úvod a pak mi předal ten text, tak jsem zamáčknul slzu.

Fantazii má každý jinou

Hodně jsme mluvili o sochách, ale ono by možná stálo za to rozebrat, jakým způsobem se fotí. Když jsem se ptal, jestli je to těžší než fotit Divadlo Járy Cimrmana, záleží hodně na světle, na náladě. Kolikrát člověk takovou sochu navštíví, než ji vyfotí podle vlastní představy?

Když má možnost tu sochu jako navštívit vícekrát, tak je to samozřejmě ideální. Když jsem se zmiňoval o té Valči, kam jezdím vlastně o toho roku 1985, tak musím říct, že ty sochy jsou pokaždé jiné. Samozřejmě za ta léta i ta socha stárne, objevuje se na ní mech a příroda na ní dělá svoje zázraky. Takže se to všechno mění. Ač je to divné, dá se fotit pořád, protože je to pokaždé jiné.

Hřbitovy, to je další kapitola. Navazují na kapitolu Sochy.

Svým způsobem ano, protože ač jsou to hřbitovy, mají svoje kouzlo. Když člověk přijde na hřbitov, tak najednou jakoby zvolní – tep člověka se tak jako uklidní. A i na hřbitovech je spousta krásných soch, protože čeští sochaři, aby se uživili, tak dělali sochy na zakázku, na Olšanských hřbitovech je jich spousta.

Čtěte také

Hřbitov nemusí být jen místem smutku a tichého vzpomínání na zesnulé. Na belgickém hřbitově bývá někdy i docela živo

Takže i moje cesta vedla přes sochy v zámeckých parcích pak i na ty Olšany, kde jsem kouzlo, jak je to tam opuštěné, zarostlé břečťanem a má to svoji neopakovatelnou atmosféru.

Osobně mě nadchla fotografie hrobu, který už tam není. Už je tam jenom taková silueta.

Já mám tento typ fotografií strašně rád, protože člověk k tomu potřebuje fantazii, potřebuje se na to pořádně podívat, zamyslet. Není to takové letmé prohlédnutí fotky.

Neměl jste někdy sklon doplňovat ty fotografie příběhy? Protože právě příběhy je možná ještě obohacují, umocňují.

Některé fotografie ten příběh samozřejmě mají. Některé vznikly spontánně tím světlem a tou náladou.

Překvapí vás někdy návštěvník výstavy, že třeba na té fotografii vidí něco, co jste netušil, že tam je?

To je pro mě strašně zajímavé. V tom je úžasná ta lidská fantazie, jak funguje u každého jinak.