Všechny sporty chtějí být na letní olympiádě. Pro vysílání ale začíná být neúnosná, říká šéf Radiožurnálu Sport Bureš. Jak vzpomíná na hry v roce 1994?

Miroslave, olympiáda v Itálii za pár dní skončí. Už jsi v duchu na olympiádě v Los Angeles?

Nejenom v duchu, už jsem tam částečně prakticky, protože olympiáda se už začíná připravovat, a tak tomu bylo už půl roku dozadu, když jsme o ní poprvé začali mluvit a řešit první věci.

Bude tam přes 11 tisíc sportovců, což už je asi pro vysílatele neúnosné a obtížně zvládnutelné...

Je to tak. My jsme se o tom bavili před olympiádou s některými představiteli, kteří tomu rozumějí víc než my. Myslím tím funkcionáře, kteří mají zkušenosti nejenom s českým prostředím, ale mezinárodním.

Čtěte také

Chci patřit mezi špičku a být na vrcholu co nejdéle. V létě se vrátím k inline rychlobruslení, říká olympijská hvězda Metoděj Jílek

Oni mluví o tom, že i Mezinárodní olympijský výbor už řeší ten obrovský nárůst letní olympiády i ve srovnání se zimní, protože tady v Itálii jsou přibližně 3 tisíce sportovců, oproti letní, kde jich bude víc než 11 tisíc, je to obrovský rozdíl. Je tady snaha přesunout některé sporty z letní olympiády do zimní – třeba ty halové, jako jsou házená, volejbal, basketbal, které se hrají v zimě v hale. Ale ty sporty se tomu brání, protože letní a zimní olympiáda jsou úplně jiné podniky, co se týká zviditelnění, marketingu, peněz atd. Všichni chtějí být na té letní, ale pro vysílatele, jak jsi říkal, už to začíná být neúnosné, nemůžou to zvládnout. A pro Mezinárodní olympijský výbor jsou vysílatelé to nejdůležitější, co na olympiádě je.

Český hokej, Sáblíková a aféra Heraskevyče

Čeští hokejisté vypadli, prohráli po skvělém výkonu ve čtvrtfinále s Kanadou. Co se tam k tomu potom říkalo, Miroslave?

Asi nikoho nepřekvapím. Říkalo se tady, že to byl nejlepší výkon českého týmu na turnaji, že přišel bohužel jenom v tom jednom utkání. Ale musím říct, že i pro mě to bylo parádní vystoupení, jeden z vrcholů her vůbec.

Po tomhle zápase se mluvilo o roli rozhodčích, jak to zvládli nebo nezvládli. Co o tom soudíš ty?

Čtěte také

„Krejčenka místo Krejčí a Červenka.“ Hokej se strašně zrychlil a přetechnizoval, popisují hokejoví komentátoři Radiožurnálu

To je otázka na tělo. Nesouzním s tím, že by rozhodčí připískávali tak výrazně českému týmu. Myslím, že kazí na obě strany. Ale zároveň bych je trošku bránil. Hokej je na této úrovni strašně rychlý. Třeba Petr Kadeřábek s Františkem Kunou říkali, že ještě nikdy nekomentovali rychlejší sport a rychlejší zápas v hokeji, než byl ten Česko – Kanada, že se to skoro nedalo komentovat. A rozhodčí samozřejmě musí reagovat rychle, všechno vidět hned. Navíc tam jsou i rozhodčí, kteří nejsou zvyklí pískat na té nejvyšší úrovni, takže pak přichází chyby. Ale určitě bych neřekl, že úmyslně škodili českému týmu.

V české olympijské výpravy je asi nejsilnější příběh odcházení rychlobruslařské legendy Martiny Sáblíkové. Připomeňme, že onemocněla, takže původní loučení s olympiádou mělo určitě vypadat jinak. Je možné ji chlácholit, že tu skvělou kariéru jí nikdo nevezme, ale říkejte to sportovkyni, která je fenomenální, chce vyhrávat, nechce, aby jí to kazily nějaké dutiny. Jak ty vnímáš ten příběh?

Stejně, jak říkáš. Je škoda, že Martina Sáblíková onemocněla zrovna v tu nejméně vhodnou chvíli, a skutečně se s tím nedalo nic dělat, nemohla podat žádný výkon, jenom se projela po tom oválu. Co se k tomu dá říct? Nic se s tím nedá dělat. Martina Sáblíková se chtěla rozloučit jinak. Určitě by mohla jet i o medaile, byť nebyla favoritkou, ale nemoc jí to zhatila. Ale stanou se horší věci v životě.

A pak je tam ještě jedna aféra. Mezinárodní olympijský výbor vyloučil ukrajinského závodníka za to, že na helmě měl portréty více než 20 ukrajinských sportovců a trenérů zabitých od roku 2022 během ruské agrese na Ukrajinu. Jak silné to bylo téma uvnitř dějiště zimních olympijských her?

Čtěte také

Diskvalifikace kvůli helmě s fotografiemi. Aféra kolem ukrajinského skeletonisty štěpí sportovní svět

Hodně silné. Bylo to vidět hlavně na sociálních sítích, kde se tyto věci samozřejmě probírají vždycky hodně i mezi sportovci. Ale ta pozice Mezinárodního olympijského výboru je tak silná, že málokdo si dovolí vystoupit veřejně tak ostře kriticky, i když by si to třeba myslel nebo to tak cítil, protože každému by hrozilo odebrání akreditace. A myslím, že nikdo, ať už jsou sportovci, funkcionáři, si toto nedovolí, protože Mezinárodní olympijský výbor – nechci, aby to vyznělo nějak tvrdě – si může dovolit úplně, co chce. A v některých případech tak postupuje.

Tato rozhodnutí, která tady padají, jsou samozřejmě úplně šílená. A není to poprvé. Na olympiádě před čtyřmi roky to bylo podobné. Mezinárodní olympijský výbor má tak silnou pozici, že si toto diktuje, i když to nedává vůbec žádný smysl. Tento případ je přece úplně do nebe volající.

První olympijské hry v roli sportovního reportéra

Miroslave, tvoje první olympijské hry v roli sportovního reportéra byly v roce 1994. Jak na ně vzpomínáš?

Miroslav Augustin a Miroslav Bureš před olympijským stadionem v Helsinkách, 1994|foto:Archiv Českého rozhlasu

Moc rád. Byly to jedny z nejlepších, ne-li nejlepší, na kterých jsem byl. Je to dané a ovlivněné samozřejmě tím, že byly první. Byl jsem ze všeho vyjukaný. Bylo to poprvé, co jsem něco takového viděl, a bylo to nádherné, zejména tím prostředím v Norsku, přírodní prostředí, nadšení lidi, parádní atmosféra. Bylo to perfektní. Až na výkony českých sportovců, ta olympiáda nebyla úplně vydařená, co se výkonů a výsledků týká. Ale to nebylo v té chvíli pro mě tak důležité.

Píše se rok 2026. Ty jsi v roli šéfa výpravy českých rozhlasových sportovních reportérů v Itálii. Kdybys porovnal pro ilustraci techniku, technologie tehdy v roce 1994 a dnes, které používáte?

Je to zásadně jiné v tom, že tenkrát ještě nebyl pořádně rozjetý internet, mobilní telefony prakticky neexistovaly, nebyly sociální sítě – a to samozřejmě je dneska všechno úplně jinde. Takže ta práce byla úplně jiná. Asi nejvíc je to patrné v té naší práci na pozicích reportérů. Tenkrát nešlo udělat živý rozhovor z místa, všechno jsme museli převážet odevšad do studia, kde se to stříhalo ještě na páscích. Když to odhadnu, tak nejdřív jsme dostali rozhovor po zápase do vysílání – když to rychle šlo a byli jsme blízko toho lidského studia – za dvě hodiny. Dneska je to všechno úplně jinde a rozhovory jdou do vysílání buď živě, anebo okamžitě po jejich natočení.

Jak se Miroslav Bureš dívá na nové sportovní disciplíny? A je časový posun na olympiádě pro reportéry výhoda či nevýhoda? Poslechněte si rozhovor.