Vděčnost jako klíč k přítomnosti? Mysl je dělaná na hledání problémů, ale dá se natrénovat, říká onkopsycholog Martin Pospíchal

Nevím, jestli jste četli v poslední době noviny, ale já jsem četla takové titulky jako „Deset psychologických tipů na dovolenou“, „Stres po dovolené i před dovolenou je normální stav, jak přežít dovolenou“ atd. Říkám si, toto přece není normální. Volné chvíle, kdy nepracujeme, by se neměly proměňovat v něco podobného. Co jsme udělali špatně, že jsme se dostali do tohoto stavu?

Čtěte také

Náročné životní situace? Odolnost posiluje strava, spánek a hlavně dobré mezilidské vztahy, radí psycholog

Nevím, jestli jsme přímo udělali něco špatně, ale možná bychom si spíš než místa, která volíme, kam cestujeme, měli rozmyslet, jestli je tam mysl v tu chvíli s námi. Hodně lidem se děje, že cestují na druhou stranu planety, ale mysl mají pořád u kancelářské židle.

Je to stejné, jako kdyby mi teď zavolala moje dcera, že se něco doma děje. Fyzicky tady s vámi jsem, ale mysl je někde úplně jinde. Myslím, že velmi podobně nás jakýkoliv telefonát kolegy dokáže spolehlivě ze Seychel expedovat zpátky do kanceláře. 

Jinými slovy, mobily jsou zhouba dovolené?

To, co ovlivňuje hodně naši psychiku, je prostředí. Jak jste říkala, jsem psychoonkolog a mnoha mým klientům se vrátí ty pocity, jenom když jdou okolo pavilonu onkologie. Je to stejné, jako kdybychom si řekli, že budeme mít dovolenou v kanceláři. Pro psychiku to bude hodně těžké. A mobilní telefon je vlastně taková mobilní kancelář, takže když mu to dovolíme, tak nás může spolehlivě vrátit zpátky do pracovního nastavení mysli, i když tělo je někde úplně jinde.

Existuje cosi jako optimální délka dovolené?

Čtěte také

Úzkost je pro mladé normální, ale zůstávají v ní. Více než slova pomáhá přítomnost, radí psycholog Krejcar

Většina literatury říká 14 dní, ale já zkusím nabídnout takový protinávrh. Mám zkušenost, že když vyrazím s kamarády na pět šest dní do hor – a kdysi jsem to dělal řízeně s kolegy, kteří byli na manažerských profesích –, tak se psychika velmi rychle překóduje zpátky.

Zase jsme u toho, že jakákoliv aktivita, která stáhne člověka do přítomnosti, je velmi hojivá. A to ty hory umí. Když se podíváme na pyramidu potřeb, tak většina lidí má různé potřeby – vyplněná tabulka v práci, nějaké úkoly… Ale v horách je to najednou poměrně jasné, aktivuje se spodní část té pyramidy a řešíme, jestli nebude pršet, jestli se dostaneme na chatu.

A taky si myslím, že hodně hojivý je kontakt s přírodou. Je to něco, co jsme ještě vědecky neprozkoumali. 

Síla příběhu

Martine, my jsme spolu dělali rozhovor před šesti lety. Už tehdy vás zajímala psychoonkologie a mezitím jste se stal spoluautorem dvou knížek, Touha odejít? a Touha žít. Ty knížky jsou veřejně dostupné, takže se dají stáhnout. Získám nadhled, když si je přečtu, i když se mě osobně onkologické onemocnění netýká?

Mnoho lidí mi říká, že práce s nevyléčitelně nemocnými je náročná, a to nechci rozporovat, ale ty hovory jsou opravdu o důležitých životních tématech. To na hovorech s klienty mám rád. A ty knížky jsou podobné. Dávají návody, jak řešit nevyléčitelné onemocnění z pohledu zvládání. Nepsal jsem to jen já, ale psali to Ivana, maminka třech dětí s nevyléčitelným onemocněním, a Stanislav.

Stanislav už není.

Čtěte také

Rakovina prostaty se čím dál častěji objevuje u mladších mužů. Nestyďte se přijít na kontrolu, nabádá urolog

Stanislav už není, Ivanka už bohužel taky není. Ale myslím, že těmi knihami se podařilo nastínit, co jsou ty důležité věci. Většina čtenářů řekne: „Já jsem to věděl.“ Ale oni to podají v síle toho příběhu, takže je to užitečné.

Ty knihy jsou hodně tenké, ale málokdo je přečte na jeden zátah. A vícero mých přátel mi řeklo: „Hele, nemáme doma nemoc, ale bylo to nějak užitečné.“

Zase jsme zpátky u té pyramidy, jako funguje výlet do hor nebo podobně. Najednou si víc uvědomuji, do čeho investuji energii, a co je skutečný stres a co ne. To, co se hodně mění se stresem, a to byla vaše původní otázka, je význam, který situaci dáváme.

Řekl jste, že kniha Touha žít pomohla spoustě lidem, jakkoliv se jich onkologické onemocnění netýká, v tom, aby si nějakým způsobem přeskupili svoje priority.

Na chviličku, než je to zase vrátí zpátky.

A toho jsem se chtěla dotknout. Jak to, že o tu rovnováhu musíme pořád znovu a znovu bojovat? Že nám to jednorázové poznání, ten aha moment nestačí? 

Zdá se, že čím víc se to dotkne toho konkrétního člověka, tím víc by to mohlo stačit a ty nepřímé zkušenosti mají takový limitní efekt. Mohl bych říct, že každý den jsem konfrontován s konečností života, s těmi náročnými tématy. A stejně mám okamžiky, kdy mě i maličkosti dokážou nějak pohltit. Jsme asi takto nějak nastavení.

Čtěte také

Jak se zbavit pocitu bezmoci? Dělejte radost druhým a ohraničte krizi rituály, radí klinická psycholožka

Potkávám klienty, kteří si prošli něčím zásadním a přenastavili si některé věci. Ale pak potkávám i klienty, kteří říkají: „Ta nemoc nebyla nějaká lekce, prostě to byla nemoc a je to pořád nemoc.“ Jenom jim to připomenulo, co je pro ně v životě důležité, ty věci, které nám normálně protékají mezi prsty. Jeden můj klient říkal: „Já jsem tak vděčný, že můžu zase polykat,“ protože měl ozařování v této oblasti. Což nás asi nenapadne – být vděčný za to, že můžeme polykat.

Právě vděčnost je docela dobrý klíč pro to si uvědomit, co v přítomnosti máme. Moji klienti říkají, že i v této situaci je vděčnost dobrá, že je koncentruje do přítomnosti. Většinou si dáváme ty hezké věci do budoucnosti – dneska je úterý, pak bude víkend, a tam si to teda užiji. Nebo dovolená, jak jsme říkali. Ale je dobré si v tento přítomný okamžik říct, za co jsem v životě vděčný a co mi třeba v poslední době udělalo radost.

Já to dělám každé ráno. 

To je výborné cvičení a vím, že to funguje, že se mysl dá natrénovat. Mysl je opravdu dělaná na hledání problémů, na to je dobrá. To je její evoluční podstata. A je to těžší třeba pro klienty-manažery, kteří pořád řeší problémy, pak jedou na dovolenou a chtějí po mysli, aby tento systém vypnula. Ale jako u zahřátého sportovce to chvilku trvá, než se vypne a pak zase naskočí zpátky.

Ale vděčnost je, jak se dostat do života. Víc pozitivity je dobrý nástroj. Na chvilku se zklidnit a říct, za co jsem vděčný, co mi v poslední době udělalo radost. Cvičení, které se dá hrát i s dětmi a je zajímavé, co děti vyplodí za hezké věci.

Co stojí za nárůstem onkologicky nemocných? Je schopnost zvládat stres vrozená? A jak se nejlépe zpřítomnit? Poslechněte si celý rozhovor.