Zpravodajská fotka vypráví příběh emocemi beze slov, nesmí být jen na efekt, říká oceněný fotograf Němeček

Čtěte také

Czech Press Photo 2025 vyhrál snímek horníka. Cenu Radiožurnálu získala série fotografií zachycující protesty v Turecku

Vy se za chvíli vracíte zpátky do země svého nynějšího působení, do Turecka, kde jste kameramanem České televize. Ale vraťme se k ocenění za sérii fotografií Hlas Istanbulu. Mám správný pocit, když to na mě působí, jako by se to odehrávalo v listopadu ‘89 v Praze?

Dá se to tak říct, protože v ten moment se jednalo o to, že lidi protestovali za Ekrima Imanoglua, bývalého starostu, kterého zavřeli. Opravdu to tak působí. Bylo to napůl organizované a věděli jsme o tom dopředu, ale ti lidé prostě bojují za toho svého starostu.

Ten snímek z Istanbulu, na něj se čeká třeba celý život a najednou to přijde?

Úplně ne. Většinou jsou to dost plánované věci. A když už se dostanete do takového dění, tak je toho hodně kolem vás. Můžete vyfotit miliony věcí, ale čekáte na moment, který bude vyprávět co nejvíc příběh těch lidí, co se tam skutečně děje. Ta fotka by měla vyprávět sama o sobě, beze slov. A to je těžké, protože nevíte, co je to nejdůležitější v tu chvíli. Samozřejmě, důležité je mít informace, o co tam jde, ale hlavně zachytit příběh těch lidí a ty emoce by měly vyprávět.

A kdy fotograf pozná, že ten příběh přišel, že zachytil to, po čem toužil? Třeba až potom, když si to zpětně prohlížíte?

To vidíte. Nesmí ta fotka být na efekt. To znamená, zpravodajská fotka by měla vyprávět ten příběh, ale nemělo by to být vždy jenom o tom efektu. Ten efekt je doplňující. Asi takto.

Čtěte také

Modelky 90. let měly každá svoji tvář. Dnes vypadají fotky všechny stejně, myslí si fotograf Robert Vano

Někdy se vám naskytnou věci, které ani nevyfotíte – vidíte je a pak vás to mrzí, že si trháte vlasy, dá se tak říct. Ale ten moment hledáte podle toho, co o tom všechno víte.

Takže i tím se pozná dobrý fotograf od průměrného, že opravdu vidí. Že to není v tom, že nacvaká stovky, tisíce snímků a pak vybere ten nejlepší.

Není to určitě o tom, že fotograf přijde a jenom fotí, musí o tom něco vědět. Musí vědět, co fotí, protože když vydá tu fotku, tak je za ni odpovědný. Nese veškerou odpovědnost a musí se za fotku postavit.

V žurnalistice spíš to bývalo tak, že zpráva musela být ověřena ze dvou nezávislých zdrojů, musela v ní být nejlépe informace a ten příběh. Jak je to u zpravodajské fotky?

Dnes je to ještě o kousek dál, protože fotka nese tzv. metadata, která obsahují GPS a různé jiné věci. Hlavně, když se to vyfotí, nezasahovat do té fotky, něco tam měnit. Může se oříznout, může se zlepšit obrazově, vytáhnout nějaké stíny nebo tak, ale nemělo by se do ní zasahovat.

Proč ne?

Už měníte tu realitu. Fotka by měla být surová.

A díky nebo kvůli metadatům by se na to mohlo přijít.

Metadata nesou čas, datum, kdy to bylo pořízené, hlavně GPS, kde to přesně bylo pořízený, aby to nikdo nevyfotil na Šumavě a neřekl: to je tam někde 100 km jinde. Ta GPS je hodně důležitá, protože potvrzuje fakta, že to bylo na tom místě.

Může či musí být zpravodajský fotograf objektivní?

Objektivní musí být.

Jak se to projevuje? Přece máte tisíc a jednu příležitost zachytit objekt vašeho zájmu v nějaké nelichotivé situaci. Třeba se zrovna netváří úplně příčetně, když je to nějaký třeba významný politik, nebo je tam nějaká jiná věc, která vás čistě jen pobaví, ale pak už je to třeba na štíru se spravedlností nebo objektivitou, říkejme tomu, jak chceme.

Čtěte také

Fotograf Krupař: Válka je perverzně svůdná jednoduchostí. K radosti stačí zůstat do večera naživu

Záleží, jak myslíte objektivitu. Ten moment ale vždy musí být objektivní.

Aby to nebyl čistě postoj Pavla Němečka, který si něco myslí.

Ne, musí být objektivní.

Vy se pohybujete ve válkách, v místech s dramatickými událostmi. Zemětřesení, které jste zažívali v Turecku, to je asi okamžik, ze kterého jste se musel vzpamatovávat dlouho, předlouho. Pavle, fotíte i něco hezkého?

Třeba na mém Instagramu uvidíte spoustu krásných videí, což je pro mě takový relax, že člověk opustí ty krizové situace, kde vidíte utrpení neustálé. Je to pro mě taková psychická očista, že hodně cestuji a ukazuji lidem, jak je to tam krásné, tu přírodu. To mi hodně pomáhá.

Kdy označení novináře poskytuje ochranu a kde se naopak stává fotograf terčem? A kdy se Pavel Němeček podruhé narodil? Poslechněte si hosta Jana Pokorného.