Na jevišti je někdy dobré zlobit, změnit třeba intonaci. Diváky to baví s námi, usmívá se herec Plesl

Čtěte také

Rozrážel jsem dveře a ručil svým jménem, říká Kinský. Pokračování televizní série Modrá krev přitáhlo přes 600 tisíc diváků

Říkáte, že jste pozdrav z 19. století. Vám se asi v 21. století nežije úplně hezky?

Přemýšlel jsem o tom dnes ráno v tramvaji, a říkal jsem si, že svět byl zmítán mezi mírem, válkou, morálním, náboženským, imperiálním konfliktem a dlouho jsme si užívali dobu relativního klidu. Doléhají k vám informace, je potřeba je tříbit, mít kritický náhled, protože jinak by člověk propadl do skepse a deprese. Ale rozhodl jsem se být optimistou a všechno dobře dopadne.

Když má člověk znalosti a přátele na hradech a zámcích jako vy, může se tam uchýlit do 17. a 18. století a v klidu si srovnat myšlenky?

To jsou rozkoše – hrady a zámky a chvíle strávené na nich. Ale i doba, kdy hrady a zámky vznikaly, když do toho nahlédnete, zjistíte, že když tam bylo období 15 let bez konfliktů, tak to bylo dobré. I za válek umění nějak přečkalo, dařilo se více méně i malířům, hudebním skladatelům, ale i architektuře, vznikaly krásné věci. Tak je potřeba se na to dívat těmito očima.

Do včerejška jsem nevěděla, že existuje kapela Septic People. Natočil jste pro ně klip, který se jmenuje Kastelán. Vy jste s touhle kapelou nějak spříznění?

Teď už jo, jsou skvělí. Jsou to pankáči, ale v letech, co už moc nerebelují, mají rádi život, jsou pozitivní, veselí. Kastelán je balada, klip má strašně pozitivní náboj, je tam spousta lidí. Skamarádili jsme se při jedné návštěvě v Horšovském Týně, kde jsem předtím točil jeden z dílů v rámci seriálu Skryté skvosty České televize. A dal jsem se dohromady s tamním kastelánem panem Rosendorfským, který z ošuntělého objektu udělal jednu z výkladních skříní Národního památkového ústavu.

Pozval mě na besedu s diváky, bylo to fajn, pak jsme šli na večeři a přidali se k nám další lidé, mezi nimi byl Saša, což je frontman a zpěvák té kapely, se kterým jsme si moc porozuměli. Rozloučili jsme se, a po třech měsících byl telefonát od Saši – napsal písničku, kterou by věnoval kastelánům jako poctu, jestli bych s nimi do toho nešel, že by to natočili. Mně se to líbilo, a bylo rozhodnuto.

Pokušitel Saturnin

Velice jsem se těšila, až s vámi budu mluvit o Saturninovi, protože tento audio počin vyšel v létě. A vy jste se převtělil do Saturnina, což je po filmu Jiřího Věrčáka a po Oldřichu Víznerovi velice těžké. Jak jste ho hledal? Kdo je váš Saturnin?

Seriál jsem měl velmi rád, viděl jsem ho mockrát, s panem Víznerem jsme se znali, ale nechtěl jsem jít tou cestou. S režisérem Jakubem Taberym jsme řešili trošku jiný náhled, abychom tam našli v interpretaci jiná témata. A tak jsme lovili – nadhled a hravost, zároveň, jak je to velmi chytré, rafinované, jak si to dělá legraci z předsudků. Tak to na tom bylo zábavné.

Když jsem hrál Saturnina, Jakub Tabery byl vedle v režii, což mně dělalo radost, zpětná vazba, slyšel jsem, jak se ve zvukotěsném studiu směje. To mě pohánělo. Ale pořád jsme se snažili to udržet v rovině to nepřehrát, protože text je natolik vtipný, že nebylo potřeba se nějak pitvořit.

Způsob myšlení postavy je elementární

I kdybych měla velice málo peněz, najala bych si do života Saturnina jenom proto, aby se děly věci, aby to nebyla nuda všedních dní…

Saturnin je sice člověk anglického střihu ve vystupování, ale zároveň je to dobrodruh a pokušitel, možná trošku pábitel. Rád vypráví, sám sebe a svého pána staví do absurdních, vyšinutých situacích. V určitém věku mít takového Saturnina a vnímat ho trošku jako kamaráda, se kterým je zábava, tak to si myslím, že je dobré. A možná jsem měl pár Saturninů kolem sebe v životě měl, akorát mi nesloužili…

… máte nějakého Saturnina v Dejvickém divadle?

Mám pocit, že s Vaškem Neužilem jsme si navzájem Saturniny, jednak si rádi přineseme navzájem kafe a půjčíme scénář, když ten druhý zapomene, zároveň jeden druhého posouváme nenápadným způsobem do vyhrocených situací a očekáváme, co ten druhý v nich bude dělat.

Dá se to provozovat na divadle, když hrajete nějakou hru, aniž by to divák poznal?

Čtěte také

Dejvické divadlo připravuje inscenaci Facka podle skutečné události v pražském metru

To moc neděláme, na jevišti to nemáme rádi. Ale když se představení hraje dlouho, tak vás to baví víc, když začnete vy nebo kolegové zlobit. A to jsou nuance, uděláte vyšinutou intonaci, kterou třeba znáte z nějakého starého českého filmu nebo komedie, nebo něco, co je známé a zaběhnuté. Anička Fialová třeba miluje hrát někdy Slávku Budínovou…

A takovou intonací, když něco řekne, tak to hned poznám, a to jsou velmi rafinované a chytré vzkazy a vtípky, které máme raději než hrubé a primitivní nástrahy, které si občas herci dělají. Tak takové věci v Dejvicích občas probíhají a myslím, že to diváci poznají, protože divák je vnímavá bytost. Stačí málo, on pozná na očích, že něco se děje jinak, diváci s vámi jdou, přejí vám to, pak se s vámi radují, že z toho máte radost vy, že si přitom hrajete a cítí tam lehké naschvály. A to je baví.

V rozhlase jste zahrál ve čtyřdílné dramatizaci Bedřicha Smetanu, což muselo být náročné – jak se hledá hlas osmnáctiletého a šedesátiletého chlapa?  

To byla výzva. Mohlo by se říct jednoduše, že mladý mluví vysoko a rychle a starý hluboko a pomalu. Ale když to nechcete udělat prvoplánově, tak to musíte chvíli hledat. Ale v sobě mám pořád mladého člověka, mám to v uchu. Byla to i technická věc, postavu hrajete, a musíte vědět, jak přemýšlí. Způsob myšlení postavy je elementární.

Pak je k tomu důležitá technická stylizace, položení hlasu výš, rychlejší kadence slov. Tohle musíte skládat... Když si můžete vybudovat velký oblouk, máte tam skvělé režiséry, tak ti vám pomáhají, říkají třeba – teď ti to někam ujelo, během dvou vět jsi zestárnul.  

Co znamená při natáčení takzvaný green screen? Poslechněte si celý rozhovor.