Úzkost je pro mladé normální, ale zůstávají v ní. Více než slova pomáhá přítomnost, radí psycholog Krejcar

Pojďme být konkrétní. Rodič nebo prarodič má v rodině dítě a zjistí, že se sebepoškozuje. A když je všechno dobře nastaveno, tak se s tím dítě svěří, ale zároveň řekne větu: ale ty vůbec nevíš, jak mi je. Co s takovou situací, aby to člověk vlastně v tu chvíli nepokazil?

To je situace, která může potkat opravdu každého z nás – a může potkat i nás, co si myslíme, že nás to potkat nemá.

Čtěte také

Závislostní hraní a či sebepoškozování dětem snižuje stres, ale nezdravě, říká ředitelka organizace Sofa

Myslím, že nejlepší věci jsou ty nejjednodušší. Já bych u té mé holky zůstal sedět. Zůstal bych sedět a nic moc bych neříkal. Vzal bych ji za ruku a tím bych jí dal najevo, že můj prostor pro ni je neomezený, ale tlak z mé strany není velký.

Takže spíš fyzická přítomnost než reálná odpověď?

Myslím, že slova jsou v tu chvíli dost těžká, že děti mají právě přes slova pocit, že jim často nerozumíme: že se snažíme vysvětlit naše jednání, ale tím to pokazíme ještě víc. Myslím si, že žijeme v době slov, že se hodně přeceňuje a tlačí na to, aby se člověk vyjádřil, aby popsal, jestli nemá úzkost nebo depresi.

Vyjádřit, že tam jsem s ní, ale zároveň jí nenaložit tlakem na to, že s tím musíme jít něco dělat

Myslím si, že když doma najdete pořezanou 15letou holku, která se vám svěří s tím, že ji už nějakou dobu nebaví život a že se dívá na videa na YouTube, která jí říkají, jak se má řezat – a že není ve třídě sama – tak si myslím, že nemá cenu v tu chvíli říkat nic velkého, jenom takového obyčejného: třeba, že ji mám rád a že s tím něco určitě uděláme, až bude potřebovat.

Prostě vyjádřit, že tam jsem s ní, ale zároveň jí nenaložit tlakem na to, že s tím musíme jít něco dělat, protože to je přece na ni další nárok – a ona se řeže proto, že ten život nezvládá.

Já myslím, že jsem to zažila tak v patnácti, šestnácti, ale neměla jsem to s kým řešit a vlastně jsem to ani neuměla pojmenovat.

Myslím, že vy holky jste byly citlivější a v tom věku daleko před námi. Myslím, že dnes to děti mají tak, že to opravdu víc znají, respektive je normálnější s tím být. Na jednu stranu je fajn, že žijí ve svobodné době, kde se nemusí stydět za úzkost, za menstruaci nebo za věci, které u našich rodičů ještě nepřipadaly v úvahu. Ale zároveň v tom zůstávají.

Čtěte také

Panická ataka? Je třeba správně dýchat a stres zastavit, doporučuje autor knihy Když úzkost bolí

Je to prostor, kde se na tématech potkávají i se spolužačkami a spolužáky, opravdu se o tom mezi sebou baví a ono to ne vždy pomáhá. To je potíž.

Myslím, že základní prevence je bavit se se svými dětmi, nepodceňovat čas, který potřebují, abychom s nimi byli, i když se nic moc neděje. Není potřeba pořád jezdit na super výlety na kolo nebo dovolenou k moři. Myslím, že je hrozně důležité s dětmi trávit úplně obyčejně čas a že tím, jak už málokdo z nás má zahrady s česnekem a s bramborami, toho času, kdy jen tak jsme na zahradě a hrabe se listí, jako se u babiček hrabávalo, je prostě míň.

Teď mluvím samozřejmě hlavně k městským lidem, ale myslím, že to, že já jsem nemohl na tenis dřív, než jsem dopoledne dvě hodiny pomohl venku, byl sice hrozný opruz, ale byl jsem s rodiči a ono to někde vzadu něco dělá: že je cítím, že jsou se mnou, že nejsem sám, že se na mě zlobí. I rozzlobení znamená, že mají zájem.

Najít, co potřebuji

Já se ještě vrátím k té babiččině zahrádce nebo k tomu, co jsme dělali jako naše generace. Já myslím, že za nás svět nebyl takto přehlcen informacemi, nejevil se být tak složitý. Jakým způsobem dětem pomoci se v tom orientovat? Jaké rady jim dáváte, když z Nákelu odcházejí, aby se mohly vpravit do normálního fungování, aby se dostaly blíž k realitě a dál od elektronických kouzel?

Já rady moc neumím, vždy zapomínám, co jsem vymyslel. Teď mě napadl takový obraz, který jsem už někdy použil. Je to jako když jdete do obrovského supermarketu, kde je strašně moc věcí, potravin, deset druhů oříšků. Co přirozeně uděláme? Najdeme si cestičky k věcem, které chceme koupit, protože je máme rádi, a proběhneme to co nejdřív, abychom to měli z krku, abychom se v tom množství nabídek neztratili. Myslím, že toto je obraz, který se děje i ve virtuálním světě informačních technologií a informací, které přicházejí.

Čtěte také

„Ptát se sebe, kde jsem a co potřebuji.“ Smysly a pocity nás kotví v realitě, radí psycholog Světlák

Myslím, že je hrozně potřebné pomoci mladým lidem naučit se najít regál s jejich oblíbeným zbožím, které opravdu potřebují a o ostatní se moc nezajímat. Jenže to pak vypadá, že jim něco uteče a že budou hloupější než ostatní.

Jakým způsobem vysvětlujete dětem, které mají FOMO neboli fear of missing out – pocit, že u něčeho budou chybět – jak s tím zacházet?

To se nedá moc vysvětlit. Myslím, že jediné, co se dá dělat, je nabízet cestu. Můj základní postoj nebo základní cíl, když pracuji s mladými lidmi a s dětmi, je pomoct jim, aby si uvědomili, co je to, co jim dělá dobrý pocit ze sebe samotných. Většinou to není bytí na sociálních sítích ani desáté tričko stejného střihu do skříně – to jsou věci, které vydrží chviličku.

Je potřeba uvědomit si, co nám dělá dobrý pocit z nás samotných. Většinou to není bytí na sociálních sítích, ale potkání se se sebou

Ale potkání se se sebou... Když mi někdo řekne: když jdu z tréninku nebo když se ve škole normálně zadaří nebo když si s holkami normálně pokecáme o tom, že máme hlad, to jsou věci, u kterých se cítím docela dobře.

U lovení, aby mi nic neuteklo, u toho běhání po supermarketu zprava doleva, se nikdy dobře necítím.

Jakou pomoc mladým od 12 do 26 let psychologické centrum Nákel poskytuje? A jak se na psychickém zdraví podepsala pandemie covidu-19 a související izolace? Poslechněte si celý rozhovor.