Na konkurz do StarDance si místo partnerky vzal žebřík. „Byli v šoku, ale zafungovalo to,“ vzpomíná Marek Zelinka

Máte ještě balanční žebřík, Marku?

Balanční žebřík někde mám. (směje se) Myslím si, že je někde v Cirqueonu. To je prostor pro nový cirkus, kde jsou různé kroužky, dá se tam trénovat… Tam někde je zahrabaný. Musím se přiznat, že jsem ho dlouho nevytáhl, ale občas jsem si na něj myslel. Je to hezká věc.

Čtěte také

Práci s českými legendami a historií si vychutnávám. Jsem vlastenec, říká choreograf Jiří Bubeníček

Můj dnešní host vystudoval také katedru nonverbálního divadla na HAMU. Tam se asi balanční žebřík dá využít při různých klauniádách a tak dále, ale vy jste ho využil i při talentových zkouškách do StarDance...

Je to tak. Já jsem s tím žebříkem ještě jel tramvají na ten konkurz. Říkal jsem si, že to musím udělat nějak jinak než tam přijít s tanečnicí. Nechtělo se mi tam jít s holkou a ani jsem v té době s nikým nebyl v kontaktu. Říkal jsem si: ne, půjdu tam prostě s tím žebříkem, zatančím se žebříkem jako se ženou.

Žebřík byl v tu chvíli moje žena, udělal jsem s ním kousek ze svého akrobaticko-tanečního čísla – tu taneční část. Koukali a byli trošku v šoku. Pak jsem musel ještě zatančit něco sám ze společenského tance, ale asi je to zaujalo, protože mě potom vybrali. Takže to nějak zafungovalo.

„Chtěla mě vyměnit“

Zatančil jste jedinkrát ve StarDance – s jedinou ženou, kterou jste si posléze vzal. S Marií Doležalovou máte dvě děti. Vy jste si prý úplně nesedli ze začátku.

No, spíš jsem já nesedl jí, mám pocit.

Čtěte také

Tanec je hrozně hezká věc, že skoro nejde, aby lidé kolem toho byli zlí, říká vítězka StarDance Pavlovičová

Ona vás chtěla vyměnit?

Chtěla mě trochu vyměnit, opravdu.

To se dá? Kdybych třeba na tom prvním tréninku dostala nějakého Zelinku, který by se mi nelíbil, tak bych šla za dramaturgem pořadu StarDance a řekla bych: „Dej mi někoho jiného, on se mi nelíbí.“

Myslím si, že to úplně nejde. Asi si to lidi možná někdy i říkali, ale myslím si, že to nejde vyměnit. Ale zkoušela to, protože když jsme se tam seznámili, moc jsem ji neznal, přiznám se. Takže jsem říkal: „Ahoj, co děláš?“ A ona z toho nebyla úplně ráda, když natáčela pro televizi a psala knížku a tak. Ale pak jsme hnedka šli na kafe, začali jsme si povídat a nějak si to sedlo. Zjistila, že máme podobné smýšlení o tom, jak to v tom StarDance vytvářet.

Letos nejste ve StarDance jako choreograf, protože tančíte – děláte Ptačí sněm s Petrem Formanem. Co všechno musí člověk v Divadle bratří Formanů dělat?

Hovořím, tančím… Pracujeme s objekty a běháme a tak dále. To je jedna stránka. A pak se samozřejmě člověk aspoň malinko podílí na fungování toho prostoru, který je jedinečný a specifický. Divadlo bratří Formanů skoro na každé představení vytvoří vlastní prostor, vlastní divadlo, což je neskutečné.

Čtěte také

Tanec utužuje mezilidské vztahy a je v něm stále co zlepšovat, myslí si taneční mistr Zdeněk Chlopčík

To obsahuje to, že se ty věci musí dodělat, a teprve pak se zjišťuje, jak co tam funguje, i když to mají všechno vymyšlené. V klasických divadlech lidi operují s tím, co tam už je desetiletí nebo staletí. Ale tady to teď vzniklo a teď se s tím musí nějak fungovat a držet to tak, aby to samozřejmě fungovalo co nejvíc pro to představení.

Ptačí tanec

Iluze letu v Ptačím sněmu je dokonalá, ale to člověk musí umět. Musí se umět pohybovat společně s animací a musí nějakým způsobem nastudovat ty ptáky. Jak jste se díval na dudka?

Dokonce se na něj pořád ještě koukám. Na YouTube jsou různá videa, pořád mi to hází ty živé ptáky. Pak i Petr přinesl videa z různých dokumentů, a to jsou neskutečné věci, když člověk vidí, čeho jsou ti ptáci schopní. Třeba když samec hledá samičku – jak ji vábí, co to je za pohyby… To je opravdu tanec. Anebo když se ptáci třeba perou. Tím jsme se inspirovali a zkoušíme to pořád do představení implementovat.

Vy jako dudek 70 minut neslezete z jeviště. Létáte, pobíháte po různých lávkách v horním patře, ve spodním patře, mávate rukama, máte křídla… Jak člověku je, když dolétá po 70 minutách? Podle mě musíte být úplná mrtvola.

Musím říct, že je to vždycky taková euforie, že to člověk přežil. Vždycky to je takové: tak teďka si zasloužíme to pivo, to cigárko a odpočineme si. Takže je to hezký pocit. Ale samozřejmě záleží, jak se představení povede.

Čtěte také

Tanec a hudba je osvobození, možnost otevřít oči a dívat se jinam, přemítá herec Javorský

Když člověk cítí, že to třeba nebylo úplně ono, tak mu to vezme víc sil. Když se daří nebo cítíte, že ty věci fungují a společná energie v tom představení funguje a že se to přenáší i na diváky, tak je všechno lehčí. Potom i ty těžké věci se snáší líp, když představení jede dobře.

Co všechno má na starosti choreograf ve StarDance a jak dlouho trvají přípravy? Může se naučit tancovat každý? Je tanec spíš umění, nebo vrcholový sport? A co Marku Zelinkovi ve snu poradila Meryl Streepová? Poslechněte si celý rozhovor.