Na Džerbě nakoupíte nejlepší ryby na pověstné burze dříve, než stačíte mrknout
Tuniský ostrov Džerba je oblíbenou destinací pro plážové dovolené, letos tam po dvouletém útlumu zřejmě znovu zamíří i čeští turisté. Nejen pro ně máme tip na jednu džerbskou specialitu. V Húmt Súku, největším městečku na ostrově, se každý den dopoledne koná pověstná rybí burza.
Za kachličkovaným pultem sedí na vyvýšeném modrém křesílku asi šedesátiletý pán v ušpiněném bílém plášti. Vypadá tam trošku jako na tenisovém umpiru, v každé ruce drží na šňůře několik ryb a vyvolává čísla.
Pán se jmenuje Habíb a zná ho celá Džerba. Dole před kamenným pultem ho pozorně poslouchá publikum, to jest několik desítek místních mužů. Každou chvíli se některý z nich prodere davem, u pultu mu někdo podá černou tašku s rybami, zacinkají peníze a muž odchází.
Je neděle, asi jedenáct hodin a místní pánové se snaží přinést domů na oběd dobrý úlovek za dobrou cenu.
Rybí dražba
„Tohle začínalo na pěti dínárech,“ ukazuje mi pan Kúní spokojeně asi černou igelitku a v ní asi deset rybiček. „Pak se přihazovalo 100 millímů, 200, 300 a nakonec se cena vyšplhala až na šest a půl dínáru. Mně se zdály ty ryby pěkné a cena dobrá. Tak jsem vytrval, zaplatil a nesu je domů.“
Pana Kúního doma určitě pochválí, ale já se snažím zjistit, jak to tu celé funguje. Žádné výkřiky s nabídkami totiž z davu neslyším, akorát se mi zdá, že docela dost místních má nějaký tik nebo oční vadu.
„Na vyvolávanou cenu se reaguje jen nepatrným mrknutím a Habíb to samozřejmě registruje,“ vysvětluje mi jeden z postávajících mužů. Celý proces dražby je tedy velmi delikátní, a kdo ho nezná, odejde s prázdnou.
Na večeři? Tak rybu s sebou
Licitátor Habíb si mě teď všimnul v davu a pokynul, ať jdu za ním za pult. „Tady sedím každý den už dvacet let,“ shlíží na mě Habíb ze svého křesílka. Pod ním postávají nějací podavači. „To jsou rybáři,“ vysvětluje, „ti mi za mé služby odvádějí z prodeje malou částku.“
Rybáři vytahují z koše své úlovky, postupně je Habíbovi podávají a říkají mu, co by si za ně představovali. U vedlejších pultů se ryby prodávají normálně na váhu. Pocházejí ale prý ze sádek, zatímco ty, které draží Habíb, jsou divoké, nalovené v moři, a tudíž prý výrazně chutnější.
Docela mi vyhládlo, a tak jdu tematicky do jedné z okolních rybích restaurací. „Dal bych si rybu,“ říkám vrchnímu, ale on mě zpraží otázkou: „A kde ji máte?“
Takže tohle je další tuniská specialita – restaurace typu „Přines si rybu a my ti ji upečeme“. Přesně tak se taky tenhle podnik jmenuje. Platí se tu jen za práci, za saláty, nebo za pití. A já tedy vyrážím zpátky něco vydražit, abych se naobědval. Ještěže už vím jak.
