Libanonští karmelitáni mají plnou skříň oblečků pro pražské Jezulátko

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Jezulátko v libanonské vesnici Maajsra je věrnou kopií svého pražského bratříčka
0:00
/
0:00

V libanonské vesnici Maajsra slaví Vánoce každý měsíc, a navíc ještě s pražským Jezulátkem. Jeho věrná kopie si v moderní klášterní budově v libanonských horách hoví už skoro patnáct let. Pečují tam o něj místní karmelitánští mniši i řádové sestry. Narozeniny má vždy 25. den v měsíci a gratulanti přijíždějí ze všech koutů této malé blízkovýchodní země.

Je zimní večer a parkoviště před moderním betonovým klášterem se rychle plní velkými drahými vozy. Moje malé korejské auto z půjčovny mezi nimi působí jako angličák.

Uvnitř klášterního kostela jsou pěkně oblečené Libanonky a Libanonci a spousta dětí. Začíná malá vánoční mše a oslavenec se na to všechno dívá ze své skleněné schrány u boční stěny kostela. Dneska je oblečený v krásných zelených šatech.

Šaty pěti barev

Otec Žózef Šléla, taktéž v zeleném plášti, mě rychle vede do sakristie, než přijde čas na jeho kázání. Otevírá skříň a ukazuje mi šatník – visí tu asi dvacet různě barevných oblečků velikostí na malé miminko.

„Převlékáme Jezulátko podle barvy liturgie. Když je svátek obrácení svatého Pavla, oblečeme Jezulátko do bílých šatů, při květné neděli do červených, na mariánské svátky zase do modrých. Má šaty v pěti barvách,“ vysvětluje mnich.

Naděje pro neplodné

Po mši začíná procesí. Otec Žózef nese Jezulátko před sebou ve výši mezi lavicemi ven z kostela

Po mši začíná procesí. Otec Žózef pobožně otevírá schránu, pomalu vyjímá nasvícené Jezulátko a nese ho před sebou ve výši mezi lavicemi ven z kostela. Jeden ministrant mu při tom kadidelnicí připravuje cestu a věřící se klanějí, osahávají, křižují a vůbec u toho docela vyvádějí.

„Mnozí věřící nám říkají, že sem přijeli, modlili se a žádali Jezulátko o pomoc. A že jim opravdu pomohlo. Jsou to hlavně lidé, kteří mají problém s početím,“ popisuje otec Žózef a připomíná, že karmelitáni jedno jsou, ať už v Praze, nebo tady v libanonských kopcích.

„Českému národu přejeme dobro, požehnání a pokoj celé zemi. A Čechy žádáme, aby na nás vzpomenuli a modlili se za mír v Libanonu,“ dodává.

Komunitní život

Po mši a procesí se lidé v chladném večeru rozcházejí do svých aut, u východu ještě ale sousedsky popovídají, popijí kafíčko a zobnou si třeba koláče, které napekla paní Betty: „Po mši si tu dáváme kávu a sladkosti, to je takový náš zvyk.“

U vchodu je také kiosek, kde si můžou věřící pořídit různé praktické věci spojené s klášterem: „Mám tu víno, arak nebo peprmintový likér, to všechno dělají naši mniši. A tady zase med a tymián,“ ukazuje mi prodavačka Pascal. „A tyhle sošky Jezulátka, to jsou zase výrobky řádových sester, ručně dělané růžence.“

Za Jezulátkem sem z nedaleké vesnice pravidelně jezdí i paní Hannán: „Každého 25. má narozeniny. Je to krásné, člověk se tu cítí moc dobře. Někteří lidé u něj hledají pomoc. Když máte problémy a pevnou víru, můžete se za něco modlit a třeba vám pomůže.“

Spustit audio
autoři: Štěpán Macháček , and | zdroj: Český rozhlas

Odebírat podcast

Související