Kdybych nehrál na kytaru, byl bych asi alkoholik, usmívá se Rudy Linka. Přijďte na Bohemia JazzFest!

Co tě naučilo větší životaschopnosti, byl to jazz, život v Americe, nebo ses tak prostě narodil?

Myslím, že je to kombinace všech tří věcí. Amerika je úžasná na to, aby se člověk nechal inspirovat, aby si uvědomil, že co neudělá sám, to se nikdy nestane. Na to je Amerika daleko lepší než Evropa, kde si pořád myslíme, že do toho někdo vstoupí, nějaká instituce se ozve. A jazz je o tom, aby si člověk našel svou vlastní cestu, svůj vlastní hlas.

V jazzových improvizacích také člověk vlastně neví, do čeho jde?

Čtěte také

Když se nedostanete do průšvihu, nejste správný jazzman, soudí Rudy Linka. Teď mu vychází kniha

A v tom je ta krása. Obrovský rozdíl mezi jazzem a klasickou hudbou je, že když jdete na podium, od začátku nemusíte vůbec nic zahrát. A to mě uklidňuje. V klasické hudbě je to od začátku všechno jasné, tam máte tu první notu napsanou, a když ji zahrajete špatně, všechno je špatně.

Prestižní americký magazín Downbeat tě zařadil mezi nejlepších deset jazzových kytaristů na světě. Jak dlouho trvalo, než se tak stalo?

Tohle se stalo potom, co jsme měli takovou malou kapelu, jenom trio, jezdili jsme po Americe a hráli jsme úplně všude, jenom abychom měli na benzín a na snídani. Někdy jsme neměli ani na ten hotel, takže jsme lhali, že jsem jenom dva, i když jsme byli tři. Ten třetí pak musel lézt dovnitř oknem. To bylo v letech 1988 až 1995. Vždycky na to vzpomínám a řeknu si, že to byl můj nejkrásnější čas, protože jsme hráli každý den a byla za tím obrovská práce a energie, kterou dneska už nemám.

A to ocenění od Downbeatu přišlo kdy?

Myslím, že to přišlo v roce 1998 nebo 1999. Bylo to tak, že jsem začal nahrávat pro německou společnost, která se jmenuje Enja. Objíždět Ameriku a hrát po klubech můžete celý život, ale musíte mít za sebou někoho, kdo vám otevře dveře do světa. A Enja to pro mě udělala.

Založil jsi festival Bohemia JazzFest, od roku 2006 se tak jazz světové úrovně vrací na místa v Česku a vstupné se neplatí. Nemáš obavu, že lidé si budou vážit méně něčeho, co mají zadarmo?

Festival je určený lidem, kteří by se asi vůbec o nějaký jazz nikdy nezajímali, do žádného jazzového klubu na žádný jazzový koncert nikdy nešli. A najednou jdou okolo něčeho, co hraje tak úžasně, že se zastaví a poslouchají. Festival děláme na tak malém rozpočtu, že to považuji za dar českým lidem.

Všichni mohou přijít – ti, kteří mají třeba pět dětí nebo jsou v důchodu, na vozíčku.. I když jste milionář, můžete přijít na náš festival. Slyšet něco s lidmi, ať je vás třeba dvacet tisíc na náměstí, je něco jiného, než slyšet to samé v sálu, kde je třeba 350 lidí. Nejlepší umělci hrají jinak, když je obecenstvo i atmosféra jiná.

Jak je těžké vysvětlit renomovaným jazzmanům, že mají hrát v místech, o kterých nikdy v životě neslyšeli? Třeba v Prachaticích...

Festival v Prachaticích v roce 2006 začal, protože naše chalupa je sedm kilometrů odtamtud. Seděl jsem tehdy v restauraci na krásném náměstí se starostou a byla jasná myšlenka, že by bylo úžasné udělat v Česku festival, kde hrají opravdoví světoví hráči. A první rok tam hrál Ravi Coltrane, syn Johna Coltrana. Říkal jsem si: Coltrane v Prachaticích, jaký krásný titul. Ale musím říct, že české obecenstvo je úžasné, velice vnímavé. Všichni, kdo tam přijedou, přijedou vždycky nazpátek.

Čtěte také

Vážná muzika vůbec není o depce, usmívá se kytarový virtuos Brabec. V 70 vyráží na 70 koncertů

Když jsme začínali, bylo trošku těžké vysvětlit, kam mají přijet. A nikdy jsme neměli peníze na to, abychom jim zaplatili to, co oni chtějí a jinde dostanou. Takže jsme nabízeli třeba Lázně v Třeboni. A najednou se jim to líbilo víc, protože jsme se o ně starali tak, jak já bych chtěl, aby se o mě starali někde jinde. Což může přijít jenom od muzikanta k muzikantovi. Takže dnes má festival mezi muzikanty tak dobré renomé, že tohle není žádný problém.

Začínáte v Praze 11. července, končit budete v Brně 18. července, mezi tím je Plzeň, Hluboká nad Vltavou, Prachatice a Domažlice. Kdo přijede?

Přijedou fantastičtí muzikanti, někteří zblízka. Máme třeba Dana Bártu, ale plno dalších českých muzikantů. Pak máme plno kapel z Evropy, máme výborné duo ze Španělska nebo úplně poprvé portugalské fado.

Co pro tebe znamená hrát na kytaru?

Dneska to je moje terapie, protože kdybych nehrál na kytaru, tak asi jsem alkoholik, protože alkohol mě velice zajímá a je to moje velké hobby. Ale hudba mě drží v takovém rozpoložení, že to je to, co chci dělat každý den. První, co mě napadne, když se probudím, je, že musím naladit kytaru a něco zahrát. Protože den jde rychle, a když to neudělám na začátku, tak se lehce stane, že už to neudělám.