Jiří Strach: Rád vyprávím historky, z kterých vycházím jako úplný trotl. Pán Bůh má velký smysl pro humor

Vás dva pojí mnoho věcí, oba jste také vypravěči příběhů. Jak se stát dobrým vypravěčem příběhů?

Jiří Strach: To je těžká otázka… Myslím, že k tomu člověk musí mít nějaké dary, nějakou výbavu. Nechci použít slovo talent, ale možná, že i to k tomu patří. Když se podíváme před pravěké jeskyně k ohňům, tak tam nevyprávěl každý. Tam vyprávěl jenom ten, kdo na to vyprávění měl dar.  A pak samozřejmě tréninkem. Když jsem začínal točit první film, tak jsem vyprávět ještě zdaleka tak neuměl jako dneska po těch 20, 25 filmech.

Čtěte také

Svými filmy chci lidem posvítit na cestu, říká režisér Jiří Strach, autor Andělů Páně

Petr Prokop Siostrzonek: Já už jsem 38 let knězem, je to neuvěřitelná doba. Když si vzpomínám, dělám si vždycky poznámky ke kázání, co jsem říkal před dvaceti lety… Vidím, jak se to mění. Leccos bylo zbytečné říci, nebo si naopak říkám: to by bylo dobré zdůraznit. Kdo mě učil vyprávět, byly děti. Abych zaujal, musel jsem si připravit příběhy, podobenství, různé příklady, aby dětem člověk mohl přiblížit velká tajemství, kterým nerozumíme ani my dospělí, natož děti. Právě děti člověka učí svými otázkami.

Děti mají teda senzační otázky. Ty jsi tomu někdy čelil v kostele?

Petr Prokop Siostrzonek: Při bohoslužbách pro děti, je to formou dialogu. Někdy skutečně dají otázky zabrat. Při výuce náboženství mě někdy děti překvapí a někdy mě vedou k zamyšlení.

Jiří Strach: Musím připomenout jednu krásnou dětskou otázku, kterou jsem dostal po nějaké besedě promítání Anděla Páně. Přihlásila se pětiletá krásná holčička a říkala: „A jak se vám točilo v nebi?“ A já jsem najednou strnul. Říkal jsem si, přeci tu její dětskou představu nesmím zklamat. A v tu chvíli jsem začal vyprávět, jak jsme v tom nebi natáčeli, jak nás tam andělé hostili, jak nám hráli komparz a tak dále. To byla jedna z takových krásných, naivních, ale velmi upřímných dětských otázek, jak se mi točil Anděl Páně v nebi.

Režisér Jiří Strach a břevnovský opat Petr Prokop Siostrzonek byli hosty Lucie Výborné|foto:Tomáš Černý, Český rozhlas

Je nějaký příběh, který rádi vyprávíte?

Petr Prokop Siostrzonek: Rád vyprávím příběhy ze života nebo z moudrosti pouštních otců. To byli ti moudří muži, kteří odcházeli do samoty ve 4., 5., 6. století v egyptské poušti. Ty svoje zkušenosti životní a duchovní předávali krátkými aforismy nebo příběhy.

Jeden za všechny?

Petr Prokop Siostrzonek: Mnoho lidí se mě ptá, proč nás je málo v klášteře, proč lidi odcházejí, proč je méně lidí v kostele. To se jeden mladý mnich ptal starého: „Proč tolik lidí začlo s námi tu cestu a už tady nejsou?“ Starý zkušený mnich říká: „Když pes uvidí zajíce, tak se rozběhne, štěká a běží za ním. Když ostatní psi vidí štěkajícího a běžícího psa, tak běží a štěkají s ním. Ale jenom ten jeden toho zajíce vidí. Ti ostatní, kteří ho nevidí, se unaví, přestanou běžet a přestanou štěkat. A jenom ten, který ho neztratil ze zřetele, tak ho dostihne.“

Petr Prokop Siostrzonek, opat kláštera v Praze na Břevnově|foto:Tomáš Černý, Český rozhlas

A tak je to někdy i v našem duchovním životě nebo možná i v životě vztahů, že někdy ztratíme ze zřetele to hlavní a jenom tak stereotypně běžíme a štěkáme. Děláme to, co ostatní. Chybí nám vidět to podstatné. Proto někteří lidé odcházejí anebo nezůstali, neměli tu vytrvalost. To je zkušenost 4. století.

Jiří Strach: Já, přiznám se, rád vyprávím historky s určitou sebeironií, která je mi vlastní – historky, z kterých já sám vycházím jako úplný trotl. (směje se) A mám tendenci tím bavit společnost. Obzvláště teď ta covidová doba – mám pocit, že ztrácíme humor. Věřím tomu, že Pán Bůh má velký smysl pro humor, a humor je velký rozměr Božího obrazu, ke kterému jsme byli stvořeni. Protože humor je veskrze pozitivní a dobrá věc.

Mají to křesťané v dnešní době jednodušší? Proč si představujeme Boha jako bělovlasého starého muže? Proč je potřeba mluvit o oběti? A chystá se Anděl Páně 3? Poslechněte si celý rozhovor