Svými filmy chci lidem posvítit na cestu, říká režisér Jiří Strach, autor Andělů Páně

První Anděl Páně se týká adventu, druhý díl pak období kolem Mikuláše. Vznikne někdy i trojka? Jak Jiří Strach prozrazuje v rozhovoru s Lucií Výbornou, představit si to umí. „Zbývá nám ještě poslední velký svátek, který patří do vánoční doby, a to Tři králové,“ uvažuje. „Dejte nám čas zamyslet se nad tím a napsat dobrý scénář. S případnou trojkou bych nerad spěchal.“

On sám považuje pohádky za český národní žánr. Protože stejně jako všichni rozumíme fotbalu, tak rozumíme i pohádkám – a dostát diváckému očekávání není jednoduché. „Klobouk dolů před každým kolegou, který se do tohoto nejtěžšího žánru pustí.“

Pohádka musí být klasická, ale zároveň je třeba do ní přinést něco nového. Výsledný koktejl musí chutnat celonárodně.
Jiří Strach

Jsou to sice pohádky, se kterými Jiří Strach pronikl na české televizní obrazovky nejrazantněji, ale na kontě má i jiné žánry – například dokument s názvem Život herce: František Němec. „Možnost zmapovat jeho život byla nesmírně zajímavá. Opět se mi potvrdila jedna krásná věc: k tvůrčí profesi bytostně patří jeden povahový rozměr, a to pokora, dnes opomíjená a zapomínaná.“

K Františku Němcovi prý Jiří Strach cítí až synovskou úctu. A na dokumentu se to podle něj projevilo. V dobrém. „Když rodiče umějí přijmout žerty od svých dětí, je vztah mnohem zralejší, otevřenější a upřímnější. S Františkem Němcem spolu dokážeme velmi žertovat, někdy až ironicky.“

Pánbůh má nekonečný smysl pro humor, říká režisér filmu Anděl Páně 2 Jiří Strach

• Upravit
• Smazat

Ještě před nedávnem režisér Jiří Strach přemýšlel, zda má v této zemi smysl točit filmy, že pověsí filmařské řemeslo na hřebík, půjde raději studovat psychologii a otevře si soukromou praxi. I takhle dokáže filmaře zasáhnout nízká návštěvnost. Pak ale přišla další múza a Anděl Páně 2 je na světě. Jak vznikal druhý díl úspěšné filmové pohádky?

Posvítit na cestu

V životě i v pohledu na společnost by podle něj měl člověk hledat momenty zastavení a rekapitulace. „My, kdo se cítíme být Bohu blíž, je míváme v modlitbě. Člověk zrekapituluje svůj vlastní život, zastavení umožňuje vydechnout a rozhlédnout se, kam vedou další cesty,“ uvažuje.

„V touze vyvíjet se neustále rychleji často nedohlédneme možných rizik,“ dodává na adresu dnešního světa. A nejen to. „Ztrácíme dojem toho, co je skutečně lidské. Domnívám se, že naše lidská kvalita spočívá v tom mít lásku. Ke svým nepřátelům i k lidem, které člověk úplně nemusí.“

Jak ale dodává, když pak člověk pročítá diskuse na internetu, zjišťuje, že tato kvalita se pomalu vytrácí. „Svůj přínos do našeho prostoru proto vidím v tom, že svými filmy, například svými Anděly Páně, mohu lidem posvítit nadějí na cestu.“