Fotografie byla před 100 lety slavnostní událost. O snímcích se muselo víc přemýšlet, říká sběratel Wágner

V Poštovním muzeu jste otevřeli fotografickou výstavu o světě, který už není. Provozujete Negativy z popelnice, které jsou k vidění na sociálních sítích. Vloni jste také vydali stejnojmennou knihu, ale celý příběh začal v roce 1997, kdy mladíček Martin Wágner něco sháněl a náhodou narazil na krabici s pečlivě popsanými negativy. Pochopila jsem ale, že ten nákup se neodehrál na první dobrou?

Je to tak. Já jsem studoval fotografii na střední škole v Praze a fascinovala mě fototechnika. Chodil jsem za jedním člověkem, který fototechniku nakupoval a prodával, koupil jsem si tam objektivy a stativy. A při jedné návštěvě jsem tam u něj doma objevil několik beden plných obálek, pečlivě nadepsaných krásným písmem, ve kterých byly negativy. Hrozně mě to fascinovalo.

Čtěte také

Nejbezpečněji uložené kulturní dědictví: Francouzi ukryli vzácný fotografický archiv do pevnosti

Ten pán mi to ukazoval a říkal, že to je velká cennost, že se rekonstruoval byt v Dittrichově ulici a za tapetami se našla skrytá skříň, která byla plná negativů, které jsou datovány od roku 1908 do roku 1938. To byl moment, kdy jsem negativy viděl poprvé. Bylo mi 17, byl rok 1997 a mně se to strašně líbilo. Ten pán mi říkal, že je nabídne muzeu nebo nějakému sběrateli a prodá je.

Když jsem k němu ale přišel po půl roce, stále jsem tam negativy u něj na chodbě viděl a říkal jsem si, jak se mi strašně líbí. Evidentně v roce 1997 ještě nebylo takové ponětí o digitalizaci a internetu – zkrátka od něj negativy nikdo nekoupil. Muzeum je chtělo přijmout do sbírky jako dar, ale finance mu nenabídlo. A tak po nějakém vyjednávání nakonec skončily u mě.

Pardon, kolik jste za to tehdy dal? Já si vůbec neumím představit, jakou hodnotu sbírka měla, protože je skvěle evidovaná a rozlehlá, že?

Ano. Já jsem v tu dobu začal cestovat do zemí bývalého Sovětského svazu a vím, že jsem tenkrát byl před velkým dilematem, jestli si koupím archiv negativů, nebo jestli vyjedu na měsíční cestu do Ruska. Byla to částka mezi 10 až 20 tisíci korunami.

Určitě jste nelitoval. Jak se přidávaly další archivní snímky, které teď máte? Až během covidu, nebo v průběhu doby?

Čtěte také

Dobrou fotku pozná divák, ne já. Rozhodně nejsem dobrodruh ani cestovatel, směje se oceňovaný fotograf Václav Šilha

Ten archiv, který je jeden z prvních, je po fotografovi, který se jmenoval František Beneš. Zemřel v roce 1943 a narodil se v roce 1878, o 102 let dříve než já. Ten archiv, který se ke mně dostal, je plný negativů z jeho cest po Evropě a severní Africe.

Trošku mě mrzelo, že tam není Česká republika. Protože jsem milovník různých blešáků, antikvariátů a bazarů, kam jde člověk jako do muzea, ale má ještě možnost něco ulovit, tak jsem si říkal, že bych mohl pomalu systematicky začít archiv doplňovat snímky, respektive negativy od jiných autorů, na kterých ale ČR bude. To se dělo velmi pozvolně, po mnoho let, a až teprve s covidem jsme si s manželkou řekli, že teď máme čas a že začneme zpracovávat.

Fotografie kdysi a dnes

Začal boom. Fotíme jiné věci než před sto lety?

Dobrá otázka. Já si myslím, že ve své podstatě ne. Fotografujeme momenty, které jsou pro nás důležité, které se nám líbí, kde se cítíme být šťastní a chceme si to zaznamenat, uchovat a vracet se k tomu. Vnímám to, nejen když porovnávám negativy z roku 1900 a z roku 1980, vnímám to i na tom, kdy fotím já, kdy vezmu do ruky foťák nebo dnes už mobil a kdy fotografuji: když jsou Vánoce, když mám narozeniny nebo jsme na dovolené.

Zároveň, ty negativy po Františku Benešovi, který byl urputný cestovatel – často přijel do nějakého evropského města a měl potřebu vyfotit nádraží, poštu, radnici.

Takové statutární budovy.

Ano. Vytvářel vlastně vizuální katalog, jak to vypadá jinde.

Čtěte také

Není dne, kdy bych si na Jirku Hanzelku nevzpomněl, svěřil se Miroslav Zikmund před lety na Radiožurnálu

Miroslav Zikmund, veliký náčelník všech cestovatelů, mi ještě před pár lety řekl: My jsme také fotili selfie, akorát se tomu říkalo autoportrét. Kolik selfie najdeme v tvorbě neznámých nebo známých autorů, řekněme před padesáti, sedmdesáti lety?

To vůbec není jednoduché, protože já ty autory neznám. Často nevím, jestli na negativu autor je, nebo není. V jednom případě to vím s velkou jistotou – v jednom z archivů, který mám nejradši a kde znám autora, který se jmenoval Jaroslav Chlebeček ze Skalice od Znojma. Když se člověk probírá těmi negativy, v jeho případě asi 700 negativy datovanými mezi 20. a 30. léta, tam při druhém nebo třetím prohlédnutí začínáte rozpoznávat protagonisty, kteří jsou na snímcích zachyceni. Uvědomujete si, že tento člověk se tam často opakuje a že buď ho fotografovala manželka, anebo se fotografoval on sám.

Já jsem potom s odstupem několika let měl možnost se seznámit s vnučkou tohoto fotografa a ta mi potvrdila, že on byl nesmírně šikovný a vynalézavý. Často do velice kompozičně propracovaných snímků, kdy se třeba ve Skalici kácel velký strom, sezval všechny pracovníky nebo všechny, co s tím měli co do činění, a vytvořil takový živý obraz.

Čtěte také

Dáváte fotky svých dětí na sociální sítě? Respektujte hranice jejich intimity, upozorňují psychologové

Také jsem si všimla, když jsem se dívala na vaše facebookové stránky, že ti lidé měli fotografování spíš za slavnostní záležitost. Když jsou dámy zachyceny v horském prostředí, jsou oblečeny víceméně slavnostně a tváří se vážně. Jak je to ve srovnání s dneškem?

Já jsem se nedávno snažil zjistit, kolik fotograf musel investovat peněz, aby mohl pořídit jeden skleněný negativ formátu 9 x 12 cm. V přepočtu na dnešní peníze stála jedna skleněná destička v rozmezí od sta do dvou set korun. I příprava k fotografování a všechno s tím spojené bylo daleko složitější.

Známe to i dnes, že pokud je někdo nadšenec do fotografie a vrací se k velkoformátovým přístrojům, tak snímky nedrtí jeden za druhým, ale je to určitý svátek – nejen pro fotografa, ale i pro toho, kdo je před objektivem, protože celý proces chviličku trvá a musí se na to nějakým způsobem připravit. Zároveň, když jste s sebou na cestu tahala bednu skleněných negativů, které byly strašně těžké, tak jste je vždy musela zredukovat a hodně jste nad snímky přemýšlela.

Jak Martin Wágner komponoval výstavu do Poštovského muzea? Poslechněte si celý rozhovor.