Jedno z nejsilnějších zkreslení působí naše vlastnost vytvářet si příběhy, varuje forenzní genetička

Forenzní genetička Halina Šimková
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Forenzní genetička Halina Šimková

Forenzní genetička Halina Šimková pracovala šestnáct let v Kriminalistickém ústavu v Praze, byla expertkou Interpolu a dnes je místopředsedkyní Československé společnosti pro forenzní genetiku. Čím přesně se ve své práci zabývá? Na co je třeba dávat pozor? A jak vnímá pronikání umělé inteligence do svého oboru?

Na rozdíl od detektivů se forenzní kriminalisté na místo činu nepodívají. Přesto se právě na jejich práci může zakládat obžaloba z trestného činu. Z nedopalků a dalších stop z místa činu získávají vzorky DNA. „Z nich se dozvíte identitu a pohlaví člověka, už je běžné z biologických stop zjistit některé znaky osoby, jako pigmentační charakteristiky, barvu očí či vlasů, množství pih a dokonce i základní morfologické charakteristiky obličeje,“ popisuje forenzní genetička.

Přesto nabádá k opatrnosti: „Můžeme mít téměř jistotu nebo pravděpodobnost s jistotou hraničící, že člověk je původcem materiálu, ale musíme dobře zvažovat, jak se materiál dostal na místo. Někdy může panovat velká nejistota ohledně toho, zda se něčeho dopustil. Je třeba dát velký pozor na to, co shoda materiálu znamená.“

Dalším nebezpečím je vlastnost lidského mozku vytvářet si k případům příběhy. Sama prý během let otupěla a svou práci vnímá hodně technicky. „Ze začátku jsem takto přemýšlela i o vykradené králíkárně, ale přemýšlet o každém zločinu v lidské rovině je vysilující.“ Proto nastoupila přirozená obrana: bere zločin jako součást lidského života a své práce. O jejím otupení svědčí třeba pojem „normální vražda“, kterou v souvislosti se svou prací použila. „Žádná vražda není normální, ten pojem je výrazem faktu, že případů vidíte hodně.“

Správná interpretace informací od forenzních genetiků je rolí vyšetřovatele. Halina Šimková vzpomíná na případ, v němž si státní zástupkyně dedukcí doplnila posudek. „Argumentovala, že na místě se našel materiál domnělého pachatele. To byla sice pravda, ale nedokazovalo to jeho vinu. Chybovala v úsudku: ne proto, že někoho chtěla křivě nařknout, ale neměla představu, jak správně pracovat s naší informací.“ Za tím opět stojí fungování mozku, který si podle své logiky hledá líbivé příběhy.

Proto genetička vnímá umělou inteligenci vstupující do oboru forenzní genetiky jako vítanou změnu. „Je to další veliký krok, který brání chybám a zkreslením. Má vysokou rozlišovací schopnost a je velmi přesná. Když tedy například u porovnávání stop bude expert mít k dipozici neuronovou vytrénovanou inteligentní síť, obor to posune dál,“ je přesvědčená.