Jak relaxovat po těžké práci? Zkuste místo meditace hru na fujaru
Slovenská fujara je nástroj osamělých bačů. Díky znalosti pastvin a okolní přírody věděli, kde hluboké tóny dřevěné píšťaly nejlépe zní. Na hru měli čas. Fujara pro ně byla společníkem i cestou k odpočinku. Přestože bačů ubývá, fujaristů i výrobců je dnes stále dost. Umění si předávají mezi sebou a na setkáních a folklorních festivalech se od sebe vzájemně učí. Obec Hriňová na středním Slovensku každý rok během sklizně pořádá školu hry na fujaru ve staré dřevěnici.
„Levou rukou, takto palec a ukazovák…Dírky musí být velmi dobře zavřené. Ze začátku to bude možná křečovitější,“ ukazuje mi základní držení dlouhé dřevěné píšťaly Milan Lakatoš. Fujaru je třeba si opřít o pravé stehno. Kromě prstů na třech dírkách se stupnice tvoří takzvanými alikvótními tóny, tedy silou dechu.
Čtěte také
Spolu s dalšími dvěma žáky se seznamujeme s možnostmi nástroje, správným dýcháním i nezvyklým a velmi zjednodušeným notovým zápisem.
„My jsme to nazvali kuličkové noty. Klasičtí fujaristé moc noty neuznávají. To se musí umět bez not, říkali. Vyrůstali na Podpolaní a od dětství hráli. Postupně to chytali od rodičů a známých,“ vypráví Milan Lakatoš.
Cílem úvodní lekce je začít poznávat píseň Ej, horou horou.
Dřevo, které nikdy nezaslechlo kohuta
Milan Lakatoš začal hrát na fujaru až v padesáti letech. Nástroj dostal od manželky k narozeninám s mylným očekáváním, že si ho muž jako dekoraci pouze pověsí na zeď.
Začít jakž takž obstojně hrát prý trvalo zhruba rok. Ani po letech si pan Lakatoš se skromností netroufne počítat se mezi tradiční fujaristy.
Od zkušenějších se naučil nejen hrát, ale fujary i sám vyrábět. Každý kus vzniká několik let, od výběru dřeva, přes sušení, vrtání otvoru nebo výzdobu. Nejvhodnější dřevo je z černého bezu. Říká se, že nemělo nikdy zaslechnout kokrhání kohouta a zurčení vody, tedy že roste daleko od lidí na stinných a suchých místech.
„Boží hudba“
Po zvládnutí nástroje a techniky se prý fujaristé učí na folklorních festivalech jeden od druhého. Já jsem se po půl hodině propracoval k pouhým několika tónům. Fujara si žádá velký cit a práci s dechem. Při hlubokých tónech se dřevo v rukách příjemně chvěje, pochvaluje si jeden ze žáků Jakub.
Slovenskou královnu mezi hudebními nástroji, jak se fujaře přezdívá, postupně objevují i v zahraničí. Hru na ni často spojují s meditací. „To slovo naši bačové určitě neznali, ale po těžké práci si zahráli na fujaru, aby si oddechli. Hráč při tom získá pocit, že by mohl hrát donekonečna,“ popisuje Milan Lakatoš.
Čtěte také
„Říkám tomu boží hudba,“ vyznává se sedmdesátiletý Juraj. Narodil se nedaleko Hriňové, ale dlouhodobě žije v Česku. Teď se vrátil, aby se na nástroj, který u něj doma dlouho zapadal prachem, naučil. „Při těch tónech běhá mráz po zádech. Má to takovou hloubku, že to zasahuje do nejhlubšího nitra,“ popisuje své pocity.
Zázračný talent se po úvodní hodině mezi námi žádný neobjevil. Na Podpolaní ale po dnešku možná přibude několik zanícených fujaristů.
Související
-
Rovnoprávnost všude nenajdete. Na slovenskou fujaru by měli...
Rovnost mezi pohlavími proniká téměř do všech umění a řemesel. Slovo téměř je v tuto chvíli velmi důležité, protože třeba na fujaru by podle zvyklostí měli hrát pou...
-
Příběhy ve zvoncích sbírá vysloužilý bača v Nízkých Tatrách. A rád si k tomu zpívá
Bača Mikuláš Gigac v Nízkých Tatrách celý život pásl ovčí stáda. Své řemeslo už nedělá. Volný čas věnuje své celoživotní vášni, záchraně starých zvonců a odlévaných zvonků.
