Jsou filmy, které jsou natočené bez kalkulu, ze srdce, říká ke snímku Karavan herečka Geislerová

Čtěte také

Karavan se líbil i slavnému kameramanovi Ryanovi, pochvaluje si režisérka filmu z festivalu v Cannes

Ve filmu Karavan ve vaší levé dlani je přesně to, co je v ní teď. To je reziduum z filmů?

To tam fakt je, už si to zahrálo ve více filmech. Ve svých čtyřiceti jsem si dala první a poslední tetování, nikdy jsem nevěděla, že se dá tetovat na dlaň. Když jsem zjistila, že to jde, tak mi to přišlo, že to je to místo, kde člověk to srdce chce mít vytetované. Ale není to tak, že si dávám srdce na dlaň, protože to je na levé ruce, a ta se jen tak nepodává, takže to je schované.

Ale ve filmu Karavan je to vlastně déčko…

To jsme tam dodělali déčko jako David.

Jako David, chlapec s Downovým syndromem, kterého báječně zahrál David Vodstrčil. Vy hrajete jeho maminku, vydáváte se karavanem na cestu. Těžko uvěřit, že ten hoch nikdy nehrál, po tom, co jsem viděla, co předvedl?

To je krásné, že to říkáte, protože David opravdu je talentovaný herec a to, co předvádí, je herecký výkon. Hraje chlapce s těžkou formou autismu, David předvedl výkon, že zahrál těžce postiženého kluka, což sám není. David je veselý, zábavný, neustále mluvící chlapík, a ve filmu nepromluví ani slovo, zvládl zahrát záchvaty, veškerou škálu různých emocí a komplikací. Je to prostě talent.

Když jsem přemýšlela o filmu, tak jsem si našla čtyři klíčová slova, která podle mne film charakterizují – pravdivost, syrovost, poetičnost a neukecanost. Chcete přidat ještě nějaká další?

Oceňuji, že jste divačka, která chápe problematiku ukecaných filmů. Slova jsou někdy nadbytečná věc, nepotřebujeme všechno vysvětlovat, ukázat, a ještě říct, popsat, okomentovat v dalším obraze. A to je jedna z věcí, která se mi na scénáři líbila, nebylo tam moc slov.

Při vší tíži osudu matky tam byly nádherné obrazy…

To je také důležité. Pravda a syrovost tam je, je to drsný příběh, těžký osud, který má matka naložený, nebo každá matka, která je zatížená péčí o postižené dítě. Jste s ním ráno, večer, v noci nespíte, to je tvrdé, a je to pravda, protože ten příběh napsala žena, která to dennodenně žije, každou chvíli byla na place s námi.

Ze snímku Karavan|foto:Cinemart

A poetičnost, to je to nádherné, v co věřím, to je ta krása, která nás může vyvézt z těch nejtěžších chvil. A citlivost kamery, obrazy, když se člověk zamyslí, jakou barvu mu film předává, tak je to překvapivě růžová, je tam tón, který je něžný, jemný, protože mateřství je také kombinace nějaké syrovosti, krutosti, bolesti, lásky a největší nádhery.

Film režisérky Zuzany Kirchnerové označili mnozí jako filmovou událost, možná největší letošního roku. Vrátím se ještě k samotné režisérce, asi to pro herečku je obrovská úleva, když má zdroj pravdy přímo na place?

Je to její příběh, prvorozený syn Zuzany David má Downův syndrom, je autista, když jsme byli na natáčení, tak to byl zápřah, ale byla šťastná, že může v noci spát, protože péče je extrémně náročná. Lidé se mě ptali, jak jsem se na film připravovala, ale vlastně oproti dřívějšímu standardu jsem se moc nepřipravovala, protože jsem zdroj měla vedle sebe.

Přeci si nebudu načítat vědomosti a pak Zuzaně říkat, že to vím líp nebo mám jinou představu, když to je její příběh, její život. Tak to bylo hrozně zajímavé, zároveň fakt, že je dokumentaristka, to je také dobrá věc pro tento způsob práce.

Musela to být extrémní odvaha, jít se vším ven?

Ode mě to není odvážné, já jsem interpretka, odvážná je Zuzana, která s námi sdílí nejkřehčí, zároveň nejtemnější úskalí, co se v člověku odehrává, co si přeje, co si nepřeje, po čem touží, boj mateřství, chci jít a něco zažívat. To ze sebe dát, to je hodně velká odvaha.

Jste si jako spoluproducentka filmu vědoma toho, že to nebude film pro všechny?

Čtěte také

Film Karavan má speciální místo v mém životě. Mám k němu nezrušitelné pouto, říká herečka Aňa Geislerová

Jsem, ale já si takhle film nevybírám. Pokud by měl člověk záměr natočit film, na který přijdou statisíce lidí, tak tomu asi půjde víc naproti, to se asi dá udělat. Ale na druhou stranu jsou filmy, které jsou natočené bez kalkulu, ze srdce. Třeba i Vlny, které měly obrovskou návštěvnost, a nebyl to žádný kalkul. Takže takhle o tom neuvažuji, pro mě i to spoluproducentství je o tom, že to je věc, které extrémně věřím a chci jí dát víc, než je běžné.

Myslím, že jste tomu dala víc, včetně intimních scén, směřuji spíš k tématu, že žena je opuštěná a touží po intimním tématu a je těžké přiznat, že ji může přijít za vděk i 60letý farmář odněkud z Kalábrie…

Fyzičnost, která je ve filmu obsažená, to, že se neustále dotýkáte někoho, nebo někdo se dotýká vás, má velkou škálu, dotek, největší něha a láska se promění v trápení. A ve filmu je to cítit, že když musí Davida konejšit, uklidňovat, musí to snášet, tak dává, ale ta touha po jiném těle, tam si chce právě ona brát, může si nabrat sílu z doteků jiných.

Jakou má úlohu při natáčení na place intimní koučka? Poslechněte si celý rozhovor.