„Běžela ovečka hore do kopečka“ a určitě měla zvonec. Ty sbírá jeden bača z Nízkých Tater, s nimi i příběhy

Pro příští generace jich zachránil kolem dvou tisíc. Slovenské plechové zvonce jsou podle něj tvarem i hlasem jedinečné.

Od střechy po podlahu

Mikuláš Gigac mě provádí dřevěnicí a rukama rozeznívá zvonce. Ty jsou zavěšené v řadách od podlahy ke stropu na dřevěných stojanech, ty novější mají plechově stříbrnou barvu, většina ale vlivem času chytila patinu a ztmavla. Jsou jich stovky a historie každého je díky panu Gigacovi pečlivě zapsaná.

„Mám třeba takový, který jsem koupil s krávou, další od krávy, kterou zabil blesk, plechové zvonce od ovcí, které roztrhali vlci. Je v nich hodně příběhů.“

Čtěte také

Staletí stará receptura na výrobu sýra zažívá na Slovensku znovuzrození. Cesta k ní ale znamenala hodně vyhozených surovin

Mikuláš Gigac je živoucím archetypem slovenského bači. Desítky let pásl své stádo na svazích Nízkých Tater nad obcí Šumiac, včetně mystické hory Králova Hoľa.

„Bez zvonu se pást nedá, protože je to pracovní nástroj. Ovce jsou plaché, a kdyby nebylo zvuku zvonů, slyšely by i list na osice, lekly by se a utekly.“

Sloní vedle ovčích a kravských

Přecházíme k malému stolu, kde jsou vyskládané zvonce jiných exotických tvarů. Ty pan Gigac získal od přátel nebo při svých cestách po zahraničí s folklorním sborem Šumiačan. Je tu i dřevěný zvonec, který v Thajsku nosí sloni.

Bývalý pastýř zasvěceně vysvětluje, který tvar zvonce odkazuje ke slovenské a který k maďarské tradici. Zná šumiacké názvosloví, i to které používali bačové. Na zvoncích vidí detaily, které nezkušené oko přehlédne.

V roubence Mikuláš Gigac nashromáždil i starou ručně malovanou keramiku, valašky, opasky, jeho žena zachraňuje staré rusínské kroje. Mluví o folkloru, který byl za jeho mládí součástí vesnického života, o tesklivých písních i divokém tanci. V další místnosti plné litých zvonků mě starý bača vede ke své zvonkohře. Do úst si vkládá foukací harmoniku a muzicíruje.