Ovce jsou duší Falklandských ostrovů, proto má falklandská ovčí vlna stále zvuk

02296088.jpeg
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy 02296088.jpeg

Jeden člověk na 166 ovcí. Tak právě takový poměr, respektive nepoměr mezi lidmi a přežvýkavci najdete na Falklandských ostrovech v jižním Atlantiku. V roce 2013 se tam vydal Jiří Hošek.

Nehostinné ostrovy byly na ovcích dlouhou dobu hospodářsky závislé. To už teď sice neplatí, ale na sudokopytníky s hustou a mastnou vlnou narazíte všude. Zvířata si chodí, kde se jim zlíbí, a občas tak některá z ovcí vyletí do vzduchu v jednom z četných minových polí.

Jsme v ovčíně v osadě Fitzroy. Moje ruka městského intelektuála se právě ocitla ve svěráku v podobě mozolnaté pravice ovčáckého mistra George Smithe. Málomluvný chlapík s tvídovou hučkou na hlavě a sytě červenými tvářemi, které asi nejsou jen ošlehané větrem, se ovcím věnuje v podstatě celý svůj život – řečí čísel 59 let.

Stříhání v chladném počasí je nezbytné i riskantní

Falklandské ovce se musejí mít na pozoru před různými predátory. I takový racek umí zaútočit na oči nebo jazyk slabého kusu nebo jehněte. George mi vysvětluje, že v říjnu začíná doba stříhání ovcí, která má ze zákona skončit v březnu. A to už někdy vzduchem poletuje sníh.

„Mít čerstvě ostříhané ovce venku v chladném počasí je riskantní. Ale musím to riziko podstoupit. Zaháníme je do přístřešku, kde někdy musejí být skoro celý den. Posledních několik dní bylo počasí naprosto příšerné,“ říká George.

Plechovým zvoncem, křikem a jakýmsi prskáním nebo syčením se George s mým průvodcem Keithem, někdejším střihačem ovcí, snaží trochu vyplašené sudokopytníky rozdělit do několika kójí. Odtud pak ovce putují po dřevěné rampě k jednotlivým střihačům.

96 ovcí za jednu libru

„Člověk musí mít tu správnou techniku a taky ho to musí bavit. Jinak je to utrpení pro něj samotného i pro ovci. Než se z nováčka stane zkušený střihač, pár let to zabere. Já ostříhal svoji první ovci, když mi bylo 14 let,“ říká mi Keith.

Po celodenní jízdě autem ve svém kdysi přirozeném prostředí vyloženě pookřál. Bez nostalgie ale vzpomíná na časy, kdy střihač musel „opižlat“ 96 ovcí, než si vydělal jednu, oproti dnešnímu kurzu pravda nepoměrně silnější libru.

Keith, který kdysi ve vrcholné formě ostříhal jedno zvíře za 90 vteřin, sevřel mezi nohama zkušeným chvatem jednu z ovcí. Ta asi vytušila, že je v rukou experta, a během krátké instruktáže, kudy že to střihač vlastně postupuje, se ani nepohnula. Tedy ona se dost dobře ani pohnout nemohla.

Netradiční symbióza

„Tady jedu podél krku směrem dolů, ostříhám to kolem předních nohou. Pak ještě šest nebo sedm tahů podle velikosti ovce a je hotovo!“ popisuje mi Keith svou práci.

Jsou na státní vlajce, v erbu i na známkách

Než vypukla válka s Argentinou v roce 1982, byly Falklandy na exportu ovčí vlny ekonomicky závislé. Výkyvy v ceně působily ostrovanům velké starosti. V posledních letech důležitost chovu ovcí klesá stejně jako početní stavy stád. Falklandská vlna má ale pořád zvuk.

„Tahle vlna pochází z oblasti kolem hlavy a krku. Vlna z různých částí těla má odlišnou cenu. Tahle je hodně ‚spečená‘ a nejde od sebe moc dobře oddělit, aby se z ní něco kloudného udělalo,“ vysvětluje mi Keith u obrovských hald roztříděné vlny. Ta pak putuje do obřích metrákových pytlů a posléze v útrobách lodí dál do světa.

Až si budete třeba v Británii kupovat vlněný svetr, kdo ví, jestli na něj materiál nedodaly ovce George Smithe.