Hory jsou jako šelmy. Vzaly mi blízké, ale nezlobím se na ně, říká hematolog a horolezec Tomáš Kozák

Právě vyšla vaše první kniha Nahoře už nikdo není. Popsal jste tam svoje zkušenosti z hor a udělal z toho strhující příběh nejen z horolezeckého prostředí. Co vám hory vlastně daly?

Pro mě jsou hory a skály útočiště, které vyhledávám, když se potřebuju odreagovat a když si potřebuju oprášit nánosy. Ve vztazích v tom „dolním“ životě, a to hlavně přátelských, dochází někdy k nánosům. Říkám jim civilizační nánosy. A na horách se to vždycky nějak očistí. Hory vás nutí hrát víc fér než život. Z mnoha důvodů. Je to pro mě návrat k archetypu, kde vztahy začnou mít ty správné kontury a být takové, jaké si je představujeme.

Čtěte také

Mám s rakovinou příměří, říká horolezec Jan Trávníček, který zdolal osmitisícovky i s nádorem

Jak často jste na horách použil to, že jste lékař?

Ne tak zřídka. Na expedicích v základních táborech se to celkem brzo rozkřiklo, takže jsem byl lékař nejenom vlastní expedice, ale i jiných. Nebo třeba i na cestách. Člověk projíždí a prochází místními zeměmi a zastavuje se, lidé za ním chodí a chtějí ošetřit paty a další rány. Je to taková obligátní věc, líčí to všichni lékaři, kteří jsou součástí nějaké expedice.

Ale pikantní je to, že na některých expedicích byli třeba lékaři gynekolog, druhý patolog, třetí očař. Což jsou specializace, které nejsou tak úplně připravené na vysokohorskou medicínu. A to někdy vedlo ke zvláštním, někdy až bizarním situacím.

Přišel jste na horách o blízké lidi. Jak jste se s tím vypořádal?

Je to samozřejmě pořád těžké. Hory mi vzaly bratra, jednoho z nejlepších přátel Zdeňka Hrubého a další. Takže ano, předtím jsem o horách básnil, jak hrajou fér a jak je život oproti nim nefér. No, ty hory za to nemůžou.

Lucie Výborná se po natáčení fotí se svým hostem, hematologem Tomášem Kozákem|foto:Anna Duchková, Český rozhlas

Ony jsou vlastně jako jakákoli šelma. Šelmy jsou krásné. A žralok, když vás v moři napadne, taky za to nemůže. Za to můžeme my, že jsme mu tam strčili nohu. S horami to mám taky tak. Nezlobím se za to na ně, je potřeba mít před nimi pokoru.

Pak jsou věci vyššího řádu, i když máte sebevětší pokoru a máte vše zabezpečené, přijde zemětřesení a kus hory se může zřítit. Tak to je nakonec i v běžném životě. Takže ano, o pár blízkých lidí jsem přišel, ale tak to prostě je.

Když jsem se vás naposledy ptala, co máte na svém oboru rád, odpověděl jste: „Asi tu dynamiku. Dynamiku toho onemocnění, že s těmi prostředky, které máme, jsme schopni strašně moc.“ Změnilo se něco?

Dynamika je v tom oboru pořád. Přišly nové technologie, léky i způsoby léčby. Je to znát i na osudech našich pacientů. Choroby, se kterými jsme si před 10, 15 lety nevěděli rady, už teď dokážeme léčit. Nedokážeme třeba vyléčit všechny, ale dokážeme prodloužit velmi kvalitní život o 10-15 let. To je myslím obrovský úspěch. Některé už dokážeme i vyléčit.

Čtěte také

Horolezce jsem měla za magory, z našeho dokumentu vzniklo přátelství, usmívá se režisérka snímku Mára jde do nebe

Daly vám hory něco, co můžete mentálně využít i v hematologii?

Asi jenom tu úpornost, že se člověk nemá vzdávat. O tom je nakonec i ta kniha. Buď lezu a nevzdávám to, nebo to vzdám s vědomím, že už to opravdu nešlo. To je důležité. Viděli jsme to v době covidu, že „nejhorší“ je zemřít strachem.

Daří se Tomáši Kozákovi spojit kariéru lékaře s horolezením? Jak se mu v šestitisícové nadmořské výšce četla kniha Jana Patočky? A kdy si na horách myslel, že umírá? Poslechněte si celý rozhovor.