Amputace není výmluva. Chci jako první bez rukou a nohou vylézt El Capitan, říká horolezec Andrew

26. říjen 2021

Před 22 lety zastihla při výstupu na vrchol Les Droites ve francouzských Alpách sněhová bouře dva mladé horolezce. Jeden z nich to nepřežil, druhému museli lékaři amputovat všechny končetiny. Život nevzdal, vylezl na Matterhorn i Kilimandžáro. Jako první by chtěl bez rukou a nohou zdolat skalní stěnu El Capitan. „Nemám se na co vymlouvat. Jdu dál,“ říká v rozhovoru pro Radiožurnál horolezec Jamie Andrew.

Pandemie donutila lidi pracovat z domova, sportovci museli trénovat na zahradě. Vy jste ve svém domě v Edinburghu vylezl až na Mount Everest. Jak se to stalo?

Nebyl jsem první, koho to napadlo, ale řekl bych, že jsem byl určitě první s takovým postižením. Jako každý jiný horolezec jsem se zavřený uvnitř cítil trochu jako v pasti, byl jsem z toho frustrovaný, naštvaný, mísily se ve mně všelijaké podobné emoce. Potřeboval jsem někde vypustit. A tak mě napadlo, že když nemůžu jít do hor, což takhle najít horu u sebe doma.

Mám dům se schodištěm, tak jsem si řekl, že bych po nich mohl vylézt jakoby na Mount Everest. Někdy to bylo dost monotónní, prostě jsem chodil pořád nahoru a dolů, nahoru a dolů…

Takže se vám nakonec podařilo těch bezmála devět tisíc metrů zdolat?

Jo, trvalo to skoro čtyři dny. Abych to na závěr oslavil, vystoupal jsem do nejvyššího patra a pak až na střechu.

Dá se to vůbec nějak srovnat s tím, co zažíváte, když lezete v horách?

Byla to fyzická výzva, ale zároveň to bylo i mentálně vyčerpávající. Na rozdíl od hor jsem tu ale neměl žádné skvostné výhledy, žádný čerstvý horský vzduch, nic, u čeho bych se odreagoval, žádné přírodní dominanty, za kterými bych směřoval. Schody byly pořád stejné. Musel jsem si proto stanovit nějaké cíle. Tak jsem si třeba řekl, že teď vylezu desetkrát nahoru a dolů a pak si dám čaj nebo pauzu. Taky jsem si pouštěl podcasty, abych se zabavil.

Horolezec Jamie Andrew

Jamie Andrew

Jamie je skotský horolezec, který se spolu s kamarádem Jamiem Fisherem rozhodl v lednu 1999 vylézt horu Les Droites v masivu Mont Blanc. Na pět dní a čtyři nocí uvázli na severní stěně kvůli sněhové bouři. Jamie Fisher mrazivým teplotám podlehl. Jamie Andrew bojoval o život v nemocnici, lékaři kvůli velmi vážným omrzlinám rozhodli, že mu budou amputovat všechny čtyři končetiny. To ho zachránilo. Dál se věnuje horolezectví, leze i po skalách. Je ženatý, má tři děti. Letos je hostem mezinárodního fóra Melting pot v Ostravě. Partnerem akce je Radiožurnál.

Byla to příprava na skutečný Mount Everest?

Everest nikdy nebyl můj cíl. Takhle vysoké hory mě nelákají, protože při jejich slézání nemáte pod kontrolou všechna rizika. Mám rodinu, děti a chci tu být pro ně. Proto jsem se rozhodl, že na podobné hory lézt nebudu. Jsem přesvědčený, že za příznivých podmínek bych Mount Everest pokořil. Ale neusiluju o to. Neznamená to, že to je nemožné, někdy k tomu třeba dojde. Ale ne teď.

Je teď vůbec pro lidi s postižením možné na Everest lézt? Nepálci byli v minulých letech proti…

Nepálská vláda se několikrát snažila podobná omezení zavést, protože prý chtěla, aby horolezectví bylo bezpečnější. Žádný z postižených tam ale ve skutečnosti nikdy nehodu neměl. Obyčejně se něco stane lidem, kteří nejsou trénovaní a nemají dostatek zkušeností.

Pokud vím, tak i když je to možné, oficiálně lidé se zdravotním postižením, jako mám já, asi na Everest lézt nemohou. Četl jsem teď ale ve zprávách, že jeden ruský chlapík bez nohou vylezl na Manáslu, což je taky osmitisícovka. Neuvěřitelný výkon. Postižení lidé neustále dosahují pozoruhodných úspěchů. Nenechávají se omezovat svými problémy ani předsudky. Je úžasné to pozorovat.

„Když jdu do hor, třeba i lézt, tak to většinou dělám jen s jedním párem protéz na nohou,“ popisuje Jamie Andrew, kterému museli lékaři amputovat ruce a nohy

A existují tedy vůbec nějaké limity? Nebo jsou jen v hlavě?

To záleží na vás, jaké výzvy hodláte přijmout. O tom je celé horolezectví. Vyrazit ven do světa a pokusit se postavit přírodním výzvám. Můžete na to jít jakýmkoli způsobem, který si vyberete. Neplatí pro to žádná pravidla, žádné zákony. To je ten důvod, proč je to skvělé. Proč se dá opravdu říct, že hory tu jsou pro každého.

Musel jsem se tam vrátit

Je to 22 let let od tragédie na Les Droites, která vám změnila život. Na římse jste přišel o kamaráda, vás zachránili se závažnými omrzlinami. Přes mrtvou tkáň na rukou a na nohou se vám do těla dostávala infekce, váš stav byl velmi vážný…

Měl jsem sepsi. Velká část tkáně v mých rukách a nohách byla kvůli omrzlinám mrtvá. Když se tam dostala infekce, začala mi infikovat krev. Doktoři skutečně neměli jinou možnost než ty končetiny amputovat. Bojovali, aby zachránili, co mohli, ale nakonec mi museli vzít obě ruce i obě nohy. Aby mě zachránili.

V knize Life & Limb, která popisuje váš boj o přežití, píšete, že ztratit prst, s tím tak nějak každý horolezec počítá, to je běžné riziko. I smrt se bere v úvahu. Ale přijít o ruce a nohy, na to nikdo nemyslí. Jak se s tím člověk dokáže srovnat?

Od začátku jsem věděl, že je to něco strašně nezvyklého, jiného. A tak jsem prostě hned přijal, že to je speciální výzva. Všechno pro mě bude nové. A tohle přemýšlení mi pomohlo se s tím vypořádat. To vědomí, že můžu dokázat něco výjimečného.

Taky mi dodaly hodně sil myšlenky na Jamieho, který vedle mě v horách zahynul. Víte, kdyby byl naživu on, dařilo by se mu ještě mnohem líp než mně. Takže jsem se neměl na co vymlouvat, prostě jsem musel jít dál a žít, jak jen to půjde. I za něj. On byl vždycky má silná motivace a stále na něj myslím. Na jeho památku.

Horolezec Jamie Andrew zvládl bez rukou a nohou to, na co řada lidí ani nepomyslí. Zdolal třeba Matterhorn nebo Kilimandžáro

Bylo to tehdy v roce 1999 pro vás něco jako znovuzrození?

Pořád jsem měl ty stejné zkušenosti a zážitky z minulosti, takže spíš než znovuzrození to vnímám jako konec jedné kapitoly svého života a začátek úplně nové. Nebylo cesty zpět, nemohl jsem se vrátit k životu, který jsem vedl předtím. Musel jsem jít dopředu. Nehledě na to tu byla celá řada věcí, které mě táhly kupředu. Přátelé a rodina, která mě podporovala k tomu to zvládnout. Takže to nebylo znovuzrození, byl to pro mě prostě start úplně nového příběhu.

Vy jste se po letech na to konkrétní místo ve francouzských Alpách, kde jste pět dní v hlubokém mrazu čekali na záchranu, vrátil. Proč to pro vás bylo důležité?

Poměrně krátce poté jsem si začal uvědomovat, že z té tragédie nemůžu vinit hory. Jsou to jen kusy skály a ledu, ty za to nemůžou. Byla to lidská tragédie. Abych plně pochopil, co se tam tehdy stalo, chtěl jsem se vrátit a znovu se na ty hory podívat. Postavit se jim v mé mysli čelem. Tak abych to v sobě nedusil.

Takže jsem se do těch hor vrátil, v helikoptéře jsme přeletěli nad Les Droites, byli jsme nad místem, kde jsme s Jamiem uvízli. To mě hodně pomohlo si uvědomit, že to tam vypadá jako kdekoli jinde v horách, nebylo to v ničem výjimečné. Záleželo jen na mně, abych se vypořádal s tím, co se tam stalo. A abych se neupínal k tomu místo jako takovému. Já hory miluji, baví mě na ně lézt a chci v tom pokračovat.

Čtěte také

Stejně to ale muselo být strašně těžké…

Bylo. Nebylo lehké se tomu postavit a vrátit se do hor. Mentálně, ale i fyzicky. Ale bylo to taky ohromně úlevné. Byla to součást mého procesu hojení, smiřování se s tím, co se stalo. Takže stejně jako jindy: po něčem těžkém přijde odměna.

Jedny nohy na běh, druhé na lyže

Máte ve zbytcích svých končetin nějaký cit?
Mám v pahýlech docela dobrý cit a jsem na to už zvyklý. Přes kůži toho cítím hodně. Obecně je úžasné, jak je lidské tělo citlivé. Přes protézy na nohou cítím drobounké vibrace. Kdybyste se mě pod stolem dotkl jakoby palce u nohy, já to ucítím. I když je to noha z uhlíkových vláken. Vibrace prostě prostoupí celým mým tělem. A na to si člověk po těch letech zvykne.

Jaká část těla si po amputacích musela víc zvyknout? S jakou jste měl větší problém? Horní, nebo spodní?

Jednou z nejhorších věcí je Fantomova bolest, kterou dostávám do nohou, když jsem unavený. Když vám vezmou ruku nebo nohu, tak nervová zakončení do mozku pořád posílají zprávy, jako by tam ty končetiny byly. Bolí to, svědí a podobně.

I po více než 20 letech?

Jo. Většinou je to v pohodě, ale když mám za sebou těžký den, tak mě skutečně ostře píchá v chodidlech. Jako by mě do nich někdo bodal. S tím nemůžete nic moc dělat. Jen se obrátit na druhý bok a usnout.

Co prášky na bolest?

Ty na to moc nefungují, protože tady prostě není reálný zdroj té bolesti. Je to psychologicky problém. Dělá se na to hodně výzkumů a vědci se snaží přijít na to, jak tu bolest zmírnit. Je to ale problém pro hodně lidí s amputacemi. A je fakt zvláštní.

Jak teď vůbec trénujete?

Dřív jsem hodně trénoval na stěnách. V poslední době ale spíš jen chodím po kopcích. To je trochu aerobik a fitness dohromady. Chodím po horách, běhám. Hodně běhám. Takhle se udržuji v kondici.

Čtěte také

Jaké k tomu používáte protézy? Počítám, že pro lezení v horách asi potřebujete nějaké se speciálním vybavením…

Mám na nich spoustu nástrojů k různým činnostem. Ale snažím se to moc nekomplikovat. Když jdu do hor, třeba i lézt, tak to většinou dělám jen s jedním párem protéz na nohou. Nicméně jsou situace, kdy to nestačí. Třeba když lezu po skalách, tak si odepnu jedny chodidla a připnu místo nich jiná. Speciální, menší a tvrdší, pomáhají mi se udržet tam, kde je nějaká díra.

Když jdu lézt po ledě, tak si zase přidělávám na chodidla kovové hroty. Vypadají poměrně zvláštně. A také mám protézy na lyžování. Nepotřebuji lyžáky, mám nohy spojené přímo s lyžemi. Jsou navíc vybavené tlumiči nárazů podobně jako vidlice na kole. K tomu mám ještě nohy na běhání. A na ruce si můžu přidělat cepíny. To vypadá docela strašidelně, ale nemůžete jít lézt po horách bez cepínů. Ty jsou prostě základ.

Nemůžu ale tohle všechno vybavení tahat pořád s sebou, takže když jdu třeba lyžovat, neberu si s sebou další páry protéz na chození nebo běhání. Bylo by náročné nosit si nohy pro každou aktivitu. Takže občas musím udělat nějaký kompromis.

Medicína a technologie se od roku 1999 posunuly o pořádný kus kupředu. Sledujete současný vývoj bionických protéz? Měl jste třeba příležitost si nějaké vyzkoušet?

Zkouším všechno, co je možné. Žádná z protéz mi ale není nijak zvlášť užitečná. Velký pokrok byl s nástupem karbonových protéz v době, kdy jsem o končetiny přišel. To byl obrovský rozdíl. Ale vzhledem k tomu, co dělám, tak nechci být obtěžkán kusy elektroniky s baterkami, co nemůžou zmoknout a rozbít se. Pro lezení potřebujete něco odolného, spolehlivého. Něco, co se nerozbije.

Takže i přes to, že je ten technologický pokrok skvělý a já ho sleduji s obrovským zájmem a zkouším, co se dá, tak zatím nedošlo k vylepšení čehokoli, co už sám umím. Jednou ale technologie možná předběhnou to, co umím já, a nasadím si svůj první pár elektronických rukou.

Elbrus, Mont Blanc, El Capitan

Když ne Everest, tak jaké jiné máte teď cíle? Už jste vylezl na Kilimandžáro, Matterhorn…

Na světě je spousta hor. Ještě jsem nepokořil řadu vrcholků v Evropě, nikdy jsem třeba nevylezl Mont Blanc ve Francii. Nebyl jsem ani na Elbrusu, na hranicích Gruzie a Ruska. Bylo by hezké se na ně dostat. Taky bych chtěl zkusit vyšplhat na stěnu El Capitan v Kalifornii, na tu skoro tisíc metrů skalistou stěnu. Měl jsem to štěstí, že ještě před nehodou jsem po ní lezl a jednou bych si přál se tam vrátit. Být prvním, kdo ji vyleze bez rukou a nohou.

Musím si na to ale najít čas. Pandemie byla pro mě stejně jako pro ostatní obdobím, kdy jsem toho spoustu odkládal. V jistém směru to bylo dobře, byla příležitost některé věci zpětně zhodnotit. Užíval jsem si, že se nemusím pořád soustředit na nějakou další velkou věc za něčím se honit. Zastavil jsem se a byl jsem doma se svými dětmi.

Jamie Andrew zvládá i lezení pod střechou

Co horolezce láká na lezení po stěnách?

Pro mě to byl vždycky spíš trénink. Když jsem byl mladý, nebyly žádné lezecké soutěže. Lézt uvnitř na umělé stěně byla jakási příprava než aktivita jako taková. Bylo nicméně fascinující teď sledovat lezení na olympiádě a jak jsem to tak pozoroval, lidem se to líbilo. Užíval jsem si to. Doufám, že to nejen zviditelnilo soutěžní lezení jako takové, ale že se lidé budou zároveň zajímat i o venkovní lezení v přírodě. Jak už jsem říkal, do hor může každý. A být venku, nějak se hýbat, posouvat se dál, to nám přece svědčí.

Když bylo lezení na olympiádě, nemělo by být i na paralympiádě?

Ve Skotsku jsem před několika lety začal pořádat první lezecké soutěže pro postižené. Je úžasné sledovat, jak se to vyvinulo a jak to roste. Rád bych se takové paralympiády zúčastnil, ale určitě bych nesoutěžil. Už jsem na to moc starý, abych se pral s mladými. Nicméně rád bych toho byl součástí. Uvidíme, možná k tomu za několik let dojde.

autoři: Matěj Skalický , als

Související