Horolezce jsem měla za magory, z našeho dokumentu vzniklo přátelství, usmívá se režisérka snímku Mára jde do nebe

Co sis na začátku myslela o horolezeckém světě?

MEV: Musím říct, že člověk se na začátku mnoha věcí, které nezná, dopouští zjednodušujících klišé, což mě hrozně mrzí, snažím se tomu čelit. I já jsem to v sobě měla – že jsou to ti magoři, a tím to končí. A tenhle názor myslím u veřejnosti stále trvá.

Změnila jsi názor?

MEV: Ta první věta by mohla zůstat. Jsou to magoři, ale za tím následuje „ale“. Je za ním mnoho krásných zážitků a hluboké pochopení.

MH: Markétu jsem dostal do vínku od České televize. Nepřál jsem si filmový sportovní dokument, který už jsem dělal. Když jsem se s Markétou poprvé setkal, koukali jsme na sebe jak zjara. Díval jsem se na intelektuála z klasické dokumentaristické školy. A já, který mám přednést svůj pohled na svět. Nejdřív jsme se navzájem chvíli očichávali. Ať se to odrazí v dokumentu, jak chce, alespoň z mé strany z toho vznikl pocit přátelství.

Čtěte také

„Nezbývalo než se modlit a čekat,“ vzpomínají horolezci, které vánice uvěznila pod vrcholem sedmitisícovky

Ze kterých svých vlastností jste navzájem šíleli?

MEV: Marek musí mít vždycky poslední slovo. Málokdy se přirozeně podvolí něčemu, kde by měl člověku dát šanci a důvěru. Má pocit, že musí pořád něco kontrolovat.

MH: To stejné je u Markéty. A ještě se k tomu přidává umanutost. Ale je mezi námi vzájemný respekt. Respektuju to, co Markéta dělá, a do práce jsem jí nezasahoval. Ani v jednom momentě jsem proti ní nešel.

Jestli svět stvořil Bůh za šest dní, matka příroda nebo nějaká vyšší moc nad námi – udělali to fakt dobře.
Marek Holeček

Buď člověku věřím – a já důvěru k lidem, které k sobě pustím blíž, mám – ať už v horách nebo životě, anebo ne. Dělám to na základě rozmyslu, že je u sebe chci, jinak nedostanou šanci. Obklopuju se lidmi, kterými se obklopit chci.

Markéta použila slovo chaos. Vnímáš se jako arcikníže chaosu?

MH: Pro mě je i okolí pořád v nějakém běhu. Naopak si myslím, že ta strukturovanost, na kterou někdo apeluje, je důležitá, abychom dotáhli věci do cíle. Já taky věci dotahuju do cíle, ale zdá se mi, že život pořád plyne, že je pořád v pohybu. Jinak to ani nazvat nelze – panta rhei. Pořád se něco děje a ten pohyb je něco, co se snažím nenásilně využít, ne ho znásilnit. Ale je to otázka přístupu a pohledu člověka na naši planetu. A každý má možnost pojmout to po svém.

Daly ti hory všechno, co jsi chtěl?

MH: Takhle nad tím nepřemýšlím. Jezdím tam proto, že vím, že tam pořád můžu vidět něco nového. Lezení samo o sobě není jen o tom vylézt někam na kopec, je to i o lidech, se kterými spojím cestu.

Řekl bych, že je to neoddělitelné, je to koktejl. Pořád jsem nenaplněn. Pořád tam vidím něco nového, co se dá poodkrývat, jak to pro mou horolezeckou obsesi, tak i pro to, co můžu vidět nového.

Jestli to stvořil Bůh za šest dní, matka příroda nebo nějaká vyšší moc nad námi – udělali to fakt dobře. Projezdil jsem svět křížem krážem, byl jsem na víc než čtyřiceti expedicích, a tak vím, že je fakt krásnej, barevnej a pro mě ještě zdaleka neošahanej.

Jak na Markétu působila Markova rodina? Natáčela i rozprášení Markova otce? A připadá si Marek sobecky?