Horskému jezeru Sevan v Arménii hrozil zánik. Zachránil ho vzácný pstruh
Arménie je malá, ale hrdá zakavkazská země, oplývající mnoha přírodními krásami. Leží na pomezí Evropy a Asie, na hranicích s Íránem a Tureckem. Tato poloha utvářela charakter zdejší neobyčejné krajiny, lidí i staré křesťanské kultury. Její pozůstatky najdeme například v okolí jezera Sevan.
Arménská filoložka a občasná průvodkyně Suzi Badawiová je čiperná žena, ale i jí dělá výstup od hladiny jezera Sevan ke dvěma prastarým kostelíkům určité dechové potíže.
Není divu, jsme ve výšce asi 2000 metrů nad mořem. Přesto mi cestou neúnavně vypráví o historii své země, do které se vrátila z arabského světa a kterou bezmezně miluje:
„Při útoků Arabů bylo téměř všechno zničeno. Jeden kostel úplně a zbylé dva, postavené v 8. století, byly obnoveny ve 13. a 14. století. V sovětské době kostely zavřeli a poslední mnich odsud odjel v roce 1930. Církevní činnost ožila až po rozpadu Sovětského svazu.“
Před 102 lety se Arméni postavili na odpor genocidě. V Turecku a Libanonu žijí jejich potomci
Svět si v pondělí připomíná smutné výročí. Před 102 lety začalo v tehdejší Osmanské říši první zatýkání a deportace Arménů. Při čistkách a během vysilujících pochodů v syrské poušti zahynulo na půldruhého milionu lidí. Příběh komunity, která se vraždění postavila na odpor a bránila se na Mojžíšově hoře, popsal ve svém románu Čtyřicet dnů židovský spisovatel Franz Werfel.
Železný car zastavil Araby
„Náš car Ašot Železný – nazývali ho tak kvůli jeho tvrdé povaze – se přestěhoval na tento ostrov, aby tu strávil zbytek života. A odtud vedl svou poslední válku s Araby,“ vypráví Suzi Badawiová.
„Disponoval ale pouze maličkou armádou, a proto na to šel od lesa. Do každé loďky posadil jenom jednoho bojovníka a dal mu do každé ruky dvě pochodně. Nepřátelům se zdálo, že Arménů je několikanásobně víc než ve skutečnosti, a dali se na útěk.“
Car Ašot tak v 9. století nadlouho zachránil nejen ostrov, ale celou zemi.
Impozantní minimalismus
Vstupujeme do chrámu 12 apoštolů a tlumíme hlas. Chrám je zvenčí i uvnitř impozantně jednoduchý a denní světlo sem proniká jen úzkými otvory vysoko nad hlavami. To je kvůli tomu, aby v zimě neunikalo teplo.
Arménská apoštolská církev má svá moudrá, ale přísná pravidla. „V arménských kostelích dlouho nebyly povoleny nástěnné malby ani obrazy. Ty se poprvé objevily až na přelomu 18. a 19. století,“ vysvětluje mi paní Suzi.
„Arménská církev je velmi prostá, uvnitř kostelů nesmí být žádný přepych, aby nic nerušilo spojení s Bohem. Arméni všechno umění vkládali do náhrobních stél – chačkarů.“
Záchrana sevanského pstruha
Stoupáme ještě pár metrů nad tyto nádherné chrámy na místo, kde stával carský nebo také královský či knížecí palác. Zůstaly z něj po všech těch zemětřeseních a nájezdech už jenom základy.
Modré oko Arménie zatím nevyschlo, ale pláče
Když byste se podívali na satelitní snímky jižního Kavkazu, uvidíte na něm Modré oko Arménie. Tak se neoficiálně přezdívá Sevanskému jezeru – největšímu kavkazskému jezeru a také jednomu z nejvýše položených jezer na světě. Sovětští inženýři s ním měli velké plány, které málem skončily ekologickou katastrofou. Modré oko Arménie trápí ovšem hodně problémů i dnes.
Z ostrova, který je už dávno poloostrovem, se otevírá panorama celého jezera Sevan. Tomu na konci minulého století hrozilo, že zmizí, přestože ho napájí 28 řek, říček a potoků. Vytéká ale jen jedna – řeka Hrazdan.
„Jezero se teď vodou dočerpává, protože řeky začaly vysychat a báli jsme se, že uhyne sevanský pstruh, zvláště pstruh červený, který je vzácný a vyhledávaný pro své šťavnaté maso,“ vysvětluje moje průvodkyně. „Hladina Sevanu klesla téměř o šest metrů, ale teď už je na původní úrovni.“
Až se k jezeru vydáte, nezapomeňte se dobře a teple obléct. Teplotní rozdíl mezi Jerevanem a jezerem Sevan je asi deset stupňů. Horko tady nikdy nebývá.
