Před 102 lety se Arméni postavili na odpor genocidě. V Turecku a Libanonu žijí jejich potomci
Svět si v pondělí připomíná smutné výročí. Před 102 lety začalo v tehdejší Osmanské říši první zatýkání a deportace Arménů. Při čistkách a během vysilujících pochodů v syrské poušti zahynulo na půldruhého milionu lidí. Příběh komunity, která se vraždění postavila na odpor a bránila se na Mojžíšově hoře, popsal ve svém románu Čtyřicet dnů židovský spisovatel Franz Werfel.
Obec Vakifli je v mapách už jen pod svým tureckým názvem Bakifkej, výjimečná je ale tím, že zůstává poslední čistě arménskou vesnicí v Turecku. Centrem života je kostel, o který se stará Čem Capar.
„Je nás 135, zachováváme si své tradice a doma mezi sebou mluvíme arménsky. Jsme ale tak malí, že nemáme školu, a tak arménštinu vyučujeme po sobotách v kostele,“ vysvětluje.
Na otázku, zda si připomínají genocidu Arménů, jen diplomaticky odpovídá, že tu chtějí žít i nadále. „Většina potomků, hrdinů z Mojžíšovy hory, dnes žije v Libanonu. V pustině v údolí Bikáa postavili městečko Aanjar.
Když se díváme na plán města, udivuje nás jeho pravidelný tvar. „Mělo to svůj účel," říká znalec arménské komunity, zdejší rodák a univerzitní profesor Antranig Dakesian. „Přišlo sem šest vesnic, každá dostala své území. Nepromíchali se, měli tu svoji sekci a svého starostu. Měli tu své divadlo, školy, kostely, ale trvalo to tak kolem dvaceti až pětadvaceti let. Byli to rolníci a stále to jsou rolníci,“ přibližuje.
Arménská genocida je souhrnné označení pro vyvražďování přibližně 1,5 milionu Arménů Turky během let 1915 a 1918. Podle některých názorů jde o první jednoznačnou historicky zaznamenanou genocidu v dějinách.
V místním pravoslavném kostele tu uchovávají ostatky osmnácti padlých z Mojžíšovy hory, jejich kosti jsou vystavené po obou stranách vchodu. Podle evangelického pastora a ředitele školy Hagoba Akbašariana tady dřív místní nezamykali domy ani svá auta. To se změnilo teprve před rokem, kdy se přiblížili detonace výbuchů. Sýrie leží doslova za kopcem.
„Lidé z Aanjaru, kteří jsou organizovaní, začali svou obec hlídat, střídali se po skupinách, aby ostatní sousedé mohli klidně spát,“ vzpomíná. Syrský konflikt Aanjaru přinesl i množství uprchlíků, táboří ve slumech z prken a igelitu v okolí města.
Žije tam kolem 20 tisíc lidí, město jim dováží vodu a stará se o odvoz odpadků. Některé z dětí uprchlíků našli útočiště v katolické škole, kterou vede řádová sestra Theopista. „Máme přes sto studentů, polorovina je muslimů, polovina křesťanů a podstatnou část z nich tvoří syrští uprchlíci,“ uzavírá.
