Doktor Záviš Josef Voženílek, náš krajan ze Spojených států

Host (Záviš Josef Voženílek): Já jsem se nikdy nepokládal za emigranta, to je takovej pejorativní víceméně usmězenej název pro nás, já jsem exulant a já jsem utek přes Čerchov na jaře v roce 48. za prvé na mě byl zatykač, já jsem byl medik na Karlově univerzitě a účastnil jsem se voleb do spolku mediků v listopadu a kde jsem byl zvolenej a po třídenním pobytu v Lucerně, kdy jsme totálně vyřídili komunistické vedení spolku mediků, tehdy to byla taková předzvěst toho, co nás bude čekat ve volbách, které měly být v květnu v roce 48 a ke kterým ovšem nikdy nedošlo. Když došlo k únoru, tak jsem se zúčastnil pochodu na Hrad, studentského, kterej tradičně začal u nás na fakultě na Albertově, no a z Václavského náměstí jsme šli do Národní třídy, tak tam už na nás čekaly milice a tam už to začalo bejt moc ošklivý. No zkrátka, pochod skončil na Hradě a skončilo to špatně, za 14 dní už potom na fakultě všecky naše jména byly daný a muselo se udávat kdokoliv se účastnil toho průvodu, byl automaticky vyloučenej ze studia a mnoho z nás bylo zatčeno, čili já nešel jsem ani domů a pak jsem se přes ten Čerchov dostal do tý americký zóny.

Moderátor (Jana Klusáková): Věděl jste, do které země míříte?

Host (Záviš Josef Voženílek): Já jsem od tamtud brzo dostal do Švýcarska, poněvadž a jsem chtěl dostudovat, samozřejmě. Těch študentů utíkalo hodně tehdy. A hodně jich taky chytili. A z našeho spolku mediků dokonce některý z toho předsednictva skončili na Pankráci, ty byli ubitý a to mě určitě čekalo, tak jsem prostě šel ven a tam byl takovej Ludvík z Burku, což je u Rýna, byl tábor pro český študenty. Tam bylo 3 tisíce českých študentů a tomu teda věřte, paní redaktorko, to byl v roce 48 výkvět národa. To co zbylo tomu národu, tam byli ty nejlepší lidi, opravdu. Čekali jsme, že bude válka, tak jsem se na to připravovali, poněvadž to bylo jasný, to mezi důstojníkama a študentama ten exil tak vznikal. Jak to později dopadlo, to už je jiná historie. Já jsem se dostal ilegálně do Švýcarska, kde se mně podařilo dostudovat, čímž moje anabáze lékaře počala, ačkoliv jsem na to musel dělat zkoušky v češtině, v němčině, ve francouzštině a později v norštině a v angličtině, čili já jsem dělal ty lékařský zkoušky, ať se už tomu říká licence nebo rigoróza v několika jazycích.

Moderátor (Jana Klusáková): Co jste si odvážel? Byl jste nějak finančně zajištěn, když jste odcházel?

Host (Záviš Josef Voženílek): Nebyl jsem finančně zajištěnej vůbec.

Moderátor (Jana Klusáková): Uměl jste anglicky?

Host (Záviš Josef Voženílek): Anglicky uměl slušně.

Moderátor (Jana Klusáková): Odcházel jste sám? Nebo měl jste tehdy už partnerku?

Host (Záviš Josef Voženílek): Tehdy jsem odcházel sám. Později za mnou přišla partnerka, to by byla historie sama o sobě, protože, zkrátka ta přišla za mnou později a vzhledem k tomu, že byla nemocná, nemohli jsme se nikam dostat, ale ten velkej moment přišel v červnu v roce 1950. já jsem měl takový místo v jednom psychiatrickým podniku tam ve Švýcarech, když vypukla válka na Koreji, tak jsem se šel přihlásit na americký vyslanectví v Bernu do armády a to bylo v červnu v roce 50. no a nedostal jsem se do Ameriky ještě další rok, poněvadž kvůli.

Moderátor (Jana Klusáková): Chorobě té partnerky.

Host (Záviš Josef Voženílek): Medičce, která tehdy udělala ten doktorát, který byl uznaný jako Miroslava Smrčková, tak jsem si ji pak vzal a no zkrátka, dostali jsme se do Norska, poněvadž Norové tehdy byli jediný, který brali nemocný lidi. Tam jsme se nakonec nechali rozvést, ale to už je vedlejší záležitost. Odtamtud jsem pak jel do Ameriky, do armády v roce 51.

Moderátor (Jana Klusáková): A z Ameriky do Koreje?

Host (Záviš Josef Voženílek): No.

Moderátor (Jana Klusáková): V Koreji tehdy jako lékaři sloužili i českoslovenští odborníci. Setkával jste se tam s nimi?

Host (Záviš Josef Voženílek): S těma jsem se samozřejmě nesetkal, ale.

Moderátor (Jana Klusáková): To byla druhá strana fronty.

Host (Záviš Josef Voženílek): To byla druhá strana fronty. Když jsem šel na tu Koreu, tak si mě zavolali z CIC, to je ta protišpionážní služba, za prvé mně dali občanství americký, abych kdybych padnul do zajetí, abych měl tu ochranu, ačkoliv komunistická strana neuznávala Červený kříž,nic takového, ale to už se vědělo, že naši zajatci, američtí zajatci hlavně, že procházejí tím československým špitálem a ukazovali mně fotografie a já jsem jednoho z těch pacholků znal. Byl to tehdy plukovník, jmenoval se Kunc. A byl to hroznej komunista, já jsem ho znal z Vinohrad jako medik, to byl hajzl první třídy. My jsme věděli, že tam dělá experimenty na těch lidech, že jim dávaj skopulamin a potom ty věci zmizely.

Moderátor (Jana Klusáková): Co je to skopulamin?

Host (Záviš Josef Voženílek): Skopulamin to je sérum pravdy. Když jim dáte ty injekce, tak ty vám potom mají říkat pravdu. Těžko vám to můžu popsat, ale tam se to používalo v tom českým špitále.

Moderátor (Jana Klusáková): Ono se tady o tom tak trochu jako psalo a pak se to zase všechno popřelo.

Host (Záviš Josef Voženílek): Pak se to všechno popřelo. Ano.

Moderátor (Jana Klusáková): Tak pojďme dál. Pane doktore, koho jste zanechal tady, když jste odešel tehdy do exilu?

Host (Záviš Josef Voženílek): No tady jsem zanechal matku i jejího druhého muže, to byl báječnej člověk, lékárník Josef Ventura.

Moderátor (Jana Klusáková): Ano.

Host (Záviš Josef Voženílek): Jehož bratr František Ventura byl vůbec první zlatý medailista na olympijských hrách v roce 1928.

Moderátor (Jana Klusáková): Za jak dlouho jste je potom zase viděl?

Host (Záviš Josef Voženílek): Já jsem si je přivez do Ameriky v roce 64-65.

Moderátor (Jana Klusáková): Hm. To znamená za 18 let.

Host (Záviš Josef Voženílek): A oni byli perzekuovaný, ztratili, samozřejmě jim vzali lékárnu a byt a všecko a pak si našli místo v Zábřehu na Moravě, kde byli 13 let a potom, když, potom konečně v těch 60. letech jsem je dostal do Ameriky, kde oba dva zemřeli v tom domečku, co jsem jim tam postavil. Taky jsem tu nechal bratra, ten bratr je o 21 let mladší než já. Já jsem u nich bydlel, jak jsem se tam odepsal, aby nebyli perzekuovaný a skutečně teda perzekuovaný nebyli.

Moderátor (Jana Klusáková): Jak odepsal? Odhlásil jste se?

Host (Záviš Josef Voženílek): Odhlásil jsem to tehdy.

Moderátor (Jana Klusáková): Litoval jste někdy svého rozhodnutí odejít do ciziny?

Host (Záviš Josef Voženílek): Ne, nikdy jsem toho nelitoval, naopak.

Moderátor (Jana Klusáková): Stýskalo se vám v cizině po něčem českém?

Host (Záviš Josef Voženílek): Pověst Československa. My jsme tomu potom říkali ČSPSR, zkrátka ta byla tak špatná, že když člověk přišel někam, hlavně tedy v tý armádě a řek, že je Čech, tak se člověk za to musel stydět.

Moderátor (Jana Klusáková): A co to je ČSPSR? Já to tak trochu tuším.

Host (Záviš Josef Voženílek): ...píp...

Moderátor (Jana Klusáková): Čtenáře týdeníku Reflex koncem letošního dubna zaujal článek historika Pavla Žáčka. Ten článek se jmenuje, Jan Voženílek. Pavel Žáček sděluje to, co jsme 60 let nevěděli. Že slavný boj o rozhlas v květnu 1945 inicioval váš otec Jan Voženílek. Statečný a čestný muž, který byl tehdy plukovníkem četnictva a šéfem operačního oddělení štábu generálního velitelství uniformované policie. V té době mu bylo 50 let. Jenomže váš otec, bohužel, tragicky skončil. Z článku Pavla Žáčka vyplývá, že ho hned 11. května zatkli příslušníci sovětské vojenské kontrarozvědky. Ve vězení se nakazil tyfem a 10. srpna 1945 v nemocnici na Bulovce zemřel. Vy jste se, pane doktore, mohl se svým tatínkem v červenci ve vazební věznici setkat. Co vám tehdy řekl?

Host (Záviš Josef Voženílek): No tehdy mně toho řekl moc a hlavně mně vysvětlil, jak k tomuto povstání došlo, což je v tom článku potvrzený. Plukovník Voženílek dostal za úkol, aby se Praha vyhnula osudu Varšavy.

Moderátor (Jana Klusáková): V Českém rozhlase 1 Radiožurnále vám představujeme doktora Záviše Josefa Voženílka. Záviš z Falkenštejna, Záviš Kalandra a Záviš Voženílek. Vy jste třetí Záviš, kterého znám. Jak jste přišel k tak nezvyklému jménu?

Host (Záviš Josef Voženílek): Můj dědeček Košťálek, otec mé matky, byl ředitelem školy v Líšnici pod Brdy, byl to takovej písmák, psal básničky a hry. Tehdy byla taková móda dávat dětem slovanský nebo český vlastenecký jména, no a čili moje maminka skončila jako Mahulena, což je další historka za vlasy přitažená, no a já jsem pak dostal Záviš. Mně se to nikdy nelíbilo, kluci si ze mě dělali ve škole srandu, čili já jsem Záviše nikdy nepoužíval, ale byl jsem pokřtěn Záviš Josef Voženílek. Tak to jméno jsem vždycky používal potom i v budoucnosti.

Moderátor (Jana Klusáková): A jak vám říkají v Americe?

Host (Záviš Josef Voženílek): Joe, doktor Joe.

Moderátor (Jana Klusáková): Čili žádný Záviš?

Host (Záviš Josef Voženílek): Kdepak Záviš.

Moderátor (Jana Klusáková): Ale mimochodem, je to krásné jméno.

Host (Záviš Josef Voženílek): No, já teď konečně, mně tak říkaj. Říkali mně Vožo, říkali mně Žendo, ale Záviš se nikdo neodvážil.

Moderátor (Jana Klusáková): Pane doktore, kolik je vám roků?

Host (Záviš Josef Voženílek): 83.

Moderátor (Jana Klusáková): Už neordinujete v Americe?

Host (Záviš Josef Voženílek): Už ne.

Moderátor (Jana Klusáková): V kolika letech se tam chodí do důchodu?

Host (Záviš Josef Voženílek): To je různý. 65, 66, jenže většina doktorů nejsou zaměstnanci, mají víceméně.

Moderátor (Jana Klusáková): Vlastní ordinace.

Host (Záviš Josef Voženílek): Vlastní ordinace nebo nějakých klinikách, to se různí. V mým případě, já jsem porodník.

Moderátor (Jana Klusáková): Porodil jste pluky dětí?

Host (Záviš Josef Voženílek): Porodil jsem pluky dětí, poněvadž to porodnictví v Americe je jiný než tady. Když jsem přišel z vojny, tak jsem si udělal tu specializaci a pak jsem měl skoro 30 let privátní praxi ve státě Washington a bohužel v roce 85, což teďka bude 20 let, musel jsem na jít na operaci, rakovinu střev a tak jsem musel tý praxe nechat a pak když jsem se po tý operaci vrátil, tak jsem si sehnal místo, kde jsem pak působil 14 let, v ústavě slabomyslných, čili dělal jsem úplně něco jiného než předtím, tak jsem se musel naprosto přeškolit. No a tím pádem byl jsem tam 14 let, takže jsem šel, tady jak by se to řeklo do důchodu, až když měl bylo 78.

Moderátor (Jana Klusáková): Ano. Je Amerika přívětivá k seniorům?

Host (Záviš Josef Voženílek): Já bych řekl, že je velmi přívětivá k seniorům.

Moderátor (Jana Klusáková): I k těm chudým?

Host (Záviš Josef Voženílek): Já vám to těžko můžu vysvětlit, prostě ten systém je jinej, ten systém je založenej na individualitě jako. Američani jsou individualisti.

Moderátor (Jana Klusáková): Existuje, pane doktore, v angličtině termín přestárlý? Tady se lidem, já teď nevím nad kterou hranici věku, začíná říkat docela oficiálně přestárlý.

Host (Záviš Josef Voženílek): Ne, já myslím, že to neexistuje. Ten důležitej bod tady je, že v minulým století poprvé vůbec v historii lidstav začínaj ženy přežívat muže, to je naprosto zvláštní vývoj a my jsme se stím ještě nevypořádali. Ani v Americe, ani tady, nikde ve světě, protože my tady máme zástup, teďka právě jsem četl tady ve vašich novinách, že ženy se teď dožívají tady v Čechách 78 let.

Moderátor (Jana Klusáková): Ano, v průměru.

Host (Záviš Josef Voženílek): V průměru, čili to je obrovský, protože před 100 lety se nedožívaly ani 42.

Moderátor (Jana Klusáková): Sice dožívají, ale v jakém zdravotním stavu.

Host (Záviš Josef Voženílek): No právě.

Moderátor (Jana Klusáková): No tak pojďme dál. Ještě jsem se chtěla zeptat. Jsou ve Spojených státech dospělé děti ochotné postarat se o své nemohoucí rodiče?

Host (Záviš Josef Voženílek): Víte, to záleží, dost málo.

Moderátor (Jana Klusáková): A pane doktore, je na stáří taky něco pěkného?

Host (Záviš Josef Voženílek): Je. Já osobně samozřejmě nejsem žádným příkladem, ale já si to moc užívám to stáří. Opravdu. Já se dívám zpátky na svůj vlastní život a jsem velmi spokojenej.

Moderátor (Jana Klusáková): No, vypadáte báječně, přivedla vás vaše mladá manželka. Jste s ní 5 let. Kolik máte vlastně dětí z těch 3 manželství?

Host (Záviš Josef Voženílek): Já mám 4 děti, většina z nich je adoptovaná, prostě ten můj život ztratil jsem zemi původu, ztratil jsem vlast, adoptoval jsem novou vlast, která vlastně adoptovala taky mě.já jsem se narodil jako svobodném člověk, pak jsem upad do otroctví a z toho jsem se dostal víceméně vlastní silou a byl jsem přijatý, ne s otevřenou náručí, že by mě tak moc potřebovali, byl jsem přijatý tím americkým krédem toho amerického snu, co mám, to mám. O co mě ošidili, to je víceméně moje vlastní chyba nakonec a já jsem spokojený. Kdyby mě na ty Malvazinky odvezli zejtra, tak mám všechno v pořádku.

Moderátor (Jana Klusáková): Rádi jsme vám, vážení posluchači, představili doktora Záviše Josefa Voženílka, našeho krajana ze Spojených států, který tentokrát přijel do staré vlasti, aby 60 let po smrti svého otce, pochoval urnu s jeho popelem do rodinné hrobky na hřbitově v Malvazinkách. Za rozhovor děkuje Jana Klusáková.

Autorizovaným pořizovatelem elektronického přepisu pořadů Českého rozhlasu je ANOPRESS IT, a.s. Texty neprocházejí korekturou.