Dobrodružství v tatranské Jeskyni mrtvých netopýrů. Speleotreking je dřina, ale taky velká radost

Jen kousek pod chatou Milana Rastislava Štefánika v Nízkých Tatrách stojí stranou od cesty ještě jedno stavení. Místní o něm mluví jako o nejmenší boudě s největším sklepem, jde totiž o vchod do Jeskyně mrtvých netopýrů. V nejvýše položené vysokohorské jeskyni na Slovensku nezažijete jen běžnou prohlídku. Pod dohledem zkušeného jeskyňáře si návštěvník může vyzkoušet speleotracking, tedy překonávání terénu, plazení průrvami a puklinami, šplhání i slaňování.

„Čeká nás nejtěžší trasa – je už téměř jeskyňářská, trasa B je víc ferratová, jako podzemní ferrata,“ představuje mi místní správce Lubomír Kubanda, co nás záhy čeká. A že to nebude nic jednoduchého, naznačuje i vybavení, které si musím vzít na sebe – jeskyňářský overal, helma a jisticí úvaz.

Vchod do jeskyně je v podstatě vysokohorskou chatou. Veškeré vybavení si sem jeskyňáři musí vynést na zádech

Původně nás mělo být víc, ale návštěvníci s rezervovaným termínem se ztratili kdesi na cestě, tak za jeskyňářským dobrodružstvím vyrážíme jen my dva a moje partnerka Adéla.

„Jeskyně mrtvých netopýrů je taková vlajková loď ekologicky zpřístupněných jeskyní na Slovensku. Nic tu nebylo odstřelené, provedly se jen drobné úpravy a jeskyně je téměř v panenském stavu,“ říká Lubomír Kubanda.

Na klaustrofobii není čas

Sedíme nad poměrně velkou průrvou, kterou musíme překonat pomocí rozporového lezení. „Kolena k sobě, ruce od sebe a tlačit do stěny,“ vysvětluje náš průvodce, jak máme kousek po kousku postupovat. Při opírání o stěny nám pomůže i overal, který díky svému drsnému povrchu nebude po stěnách klouzat.

Při speleotrekingu si vyzkoušíte plazení, šplhání i slaňování. Vše desítky metrů pod zemí

Pomalu postupujeme. Je to dřina, ale taky velká radost. Místy nás Lubo jistí provazem. Už jsme mokří od bahna. Na myšlenky na klaustrofobii není čas. Kolem je krásné ticho a klid.

„Nečekala jsem to až tak adrenalinové, ale je to dobré. Necítím se v nebezpečí. Jsem na sebe pyšná, že to zvládám,“ shrnuje své pocity Adéla.

S Lubem si povídáme o kráse temného podzemního světa. Procházíme řečištěm dávné řeky kolem malého vodopádu. Zrovna šplháme po žebříku, když z dálky zaslechneme hlasy a radostný smích. Před námi jsou další jeskyňáři a chystají oslavu – po 34 letech se úzkou šachtou prokopali do obrovského dómu.

Historický milník

„Kamerou jsme se už dostali na druhou stranu. Už jsou tam vidět dva metry,“ raduje se jeden z nich.

V jeskyni člověk vyřeší všechny problémy, říká Luboš. Chodí sem relaxovat stejně jako jiní lidé do lesa

Neodoláme a lezeme za kopáči do tunelu. A jestli jsme předtím byli v podzemí, tak teď už jsme opravdu v noře. Po 70 metrech nacházíme Martina a Denise s motyčkami v rukách.

„Pojď se podívat – tam je chodba a největší prostory v jeskyni, Bystrický dóm,“ vybízejí, abychom nahlédli do prostor, které jsou především obrovským příslibem dalších objevů. „Dostat se do vzdálenějších částí jeskyně bylo dost náročné, toto je velký milník,“ potvrzují.

Dnes už prý jeskyňáři ven nevylezou, dokud nebude průlez hotový. Někteří vypráví, že na propojení pracovali už jejich otcové.

Vysokohorské jeskyně obvykle kvůli svému mládí nemají tak bohatou krápníkovou výzdobu, zato jsou velmi rozmanité
autoři: Ladislav Novák , and
Spustit audio

    Mohlo by vás zajímat