„Děti se lépe uzdravují, když mají rodiče nablízku.“ V Česku začal fungovat dům pro rodiny hospitalizovaných dětí

Jak a kdy vznikl ten unikátní koncept home away from home – domova daleko od domova?

IP: První myšlenka vznikla v Americe ve Filadelfii v roce 1974 a stojí za ní lékařka tamní onkologie doktorka Audrey Evans. Ve spolupráci s tamním baseballovým týmem – protože dcera jednoho z hráčů u ní byla hospitalizovaná – přemýšlela, jak podpořit to, aby nemocné děti mohly lépe fungovat i s rodiči. Přišla s konceptem, že děti se daleko lépe uzdravují a léčba je efektivnější, když rodiče mohou být nablízku.

V 70. letech v Americe nebylo běžné, aby muži a ženy bydleli pohromadě, navíc v blízkosti nemocnice. Hráči tehdy nosili na svých dresech reklamu společnosti McDonald’s, tak se s ní spojili a využili to partnerství k tomu, že vybrali první velkou částku a postavili první dům. Všem se to tak zalíbilo, že vznikl dům nesoucí jméno Ronalda McDonalda a potom už vznikla celá organizace.

Ivana Pešatová je ředitelkou nadačního fondu Dům Ronalda McDonalda. Po studiu speciální pedagogiky na Karlově univerzitě začínala v americkém Bostonu v oblasti sociálních služeb. Jaká to byla zkušenost?

IP: Velmi významná. Jela jsem do Ameriky hned po studiu, mladý nadšený člověk, že se naučím strašně moc věcí, které tady ještě neumíme. A kupodivu jsem zjistila, že to, co jsme se učili tady na speciální pedagogice na Karlově univerzitě, už bylo mnohem dál než to, co se realizovalo v sociálních službách tam.

Bylo zajímavé vidět, jak lidé z Evropy tam přinášejí svěží vítr. Na druhou stranu musím říct, že ta příležitost v Americe prostě je. A když přinášíte něco nového, zajímavého, tak se toho nebojí a dají tomu prostor. Bylo skvělé vidět, že z nás příchozích, mladých lidí velmi rychle udělali někoho, kdo s tím může hýbat. Takže pro mě ta zkušenost byla obrovská.

Lucia Kubištová je manažerka Domu Ronalda McDonalda v Praze. Know-how čerpala na zahraničních stážích v obdobných zařízeních v Polsku a v Anglii. Jaké zkušenosti jste si přivezla?

Čtěte také

Dohromady s dobrou vůlí a solidaritou se dá plno věcí zvládnout, povzbuzuje ředitel Diakonie ČCE

LK: Konkrétně z Anglie jsem si přivezla asi úplně největší zkušenosti, protože jsem tam strávila intenzivní týden v plném provozu. Šla jsem tam s tím, že si přivezu co nejvíc zkušeností a že z toho dostanu nejvíce. A s tím jsem i odcházela. Byla to pro mě neuvěřitelná zkušenost. Dům, ve kterém jsem byla na tréningu, měl 65 pokojů. Takže trojnásobek toho, co máme teď v Praze.

Jak vypadá provoz domu, který sice vyhlíží jako hotel, ale není to hotel? Kdybychom řekli ubytovna, taky to úplně nesedí...

LK: Vlastně jsme ubytovna, ale taková hezčí. (usmívá se) Jsou tam trošku jiná pravidla než v ubytovně. Každá rodina, která dostane přidělený pokoj, o něj pečuje. I příjem rodiny probíhá jinak než standardně u recepčního pultu. Máme k dispozici rodinnou místnost, kde si s rodinou popovídáme, vyplníme potřebné administrativní formuláře, vysvětlíme, jaká jsou pravidla domu, projdeme si celý dům, ukážeme jim, co mají k dispozici, jak mohou dům dle vlastních potřeb využívat.

Co je možná úplně nejdůležitější a přiznám se, že mě to překvapilo – rodina tam může bydlet, jak dlouho je potřeba.

IP: Přesně tak. Nebudeme limitovat rodinu. Od toho tu jsme, aby po celou dobu té dlouhé hospitalizace či náročné léčby to rodina mohla využívat a být pospolu. Dokonce i pokoje nebudeme nijak limitovat, jak jsou využívány rodinou.

Pokud v týdnu pokoj využívají dva členové rodiny a na víkend čtyři, je to v pořádku, je to čistě na nich. A poslední doplnění k Lucii: ten rozdíl mezi ubytovnou a námi je v tom konceptu domov daleko od domova. Chceme, aby se u nás rodiny cítily jako doma. A to prostředí v domě je tomu naprosto přizpůsobeno.

Kolik takových domů po světě existuje? Jakou podobu má psychická podpora rodin? Podle jakých kritérií jsou rodiny vybírány? A proč jsou potřeba dobrovolníci a jak je možné se do projektu zapojit? Poslechněte si rozhovor.