Deska Fén X vznikla z pocitu vyhoření, ale chytil jsem druhý dech – Fénix vstávající z popela, říká Ondřej Ládek alias Xindl X

Společně jsme se teď podívali na premiérový klip. Těšila jsem se, že se na něj podívám, ale byl zablokován až do dnešního rána do devíti hodin, takže jsme tady na něj společně hleděli. Proměna jak od Kafky, krásná věc. Má to něco společného s Kafkou?

Určitě. My jsme totiž viděli klip až od půlky. Já tam i začínám citací z Kafky. Strašně mě překvapilo, měl jsem tu písničku hotovou, v první sloce je: Křídla broučí ze zad mi raší, tuším, že tam jsou, stal jsem se novým Řehořem Samsou... A spousta lidí mi říkala: „A kdo to je, ten Řehoř Samsa?“ Říkal jsem si, to není možné, to je elementární znalost.

Tak jsem dal radši na začátek klipu citaci, aby lidem secvaklo, že je to odkaz na tuto literární postavu. I když to byla písnička, kterou jsem psal původně do svého muzikálu, když si jedna postava prochází proměnou. Ale seplo mi to s mým životem, i s tím, jak se člověku, čím je starší, mění priority, hudební vkus...

Fén X je osmé album, předtím byla Terapie. Dívala jsem se na Terapii, co tam probíráš, o čem jsi potřeboval zpívat, a pak jsem si velmi podrobně poslechla novou desku a přečetla jsem si booklet. A říkala jsem si, fajn, Fénix – pocit vyhoření, Smíšený pocity – to znamená partnerské rozepře, pokus o restart vztahu, pocit, že mi ubývá mozková kapacita... Takže typický čtyřicátník nebo pětačtyřicátník, ne?

Nepsal jsem to jako koncepční desku. Ale až teď, když jsem začal k desce dávat rozhovory, jsem si texty poskládal na jednu kupu a říkal jsem si, že to koncepční deska je. Je to takový pocit pětačtyřicátníka. I Fénix byla jedna z písní, která vznikla o pocitu vyhoření. Ale nakonec jsem ji dal jako titulní, nazval jsem podle ní i desku. Přišlo mi, že pocit vyhoření přispěl k tomu, že deska vůbec vznikla a vznikla tak, jak vznikala.

Všechny desky, písničky jsem si napsal sám s kytarou, teprve potom jsem s tím šel za producentem. U Terapie to bylo extrémní, vznikala za covidu, posílal jsem písničky producentům po telefonu. S nikým jsem se během celé tvorby desky nepotkal. Cítil jsem se vyčerpaný, říkal jsem si, že už nebudu dělat další popovou desku...

Čtěte také

Psaní textů bývá vražda, ale na novou desku už jsou hotové, ubezpečuje Fiala z kapely Mňága a Žďorp

Takže jsi fakt svým způsobem vyhořel?

Nechci se dotknout lidí, kteří to zažívají na plné obrátky, ale v menší míře jo. Ztratil jsem chuť dělat další popovou muziku. Říkal jsem si, že radši budu dělat jenom věci pro divadlo, kde to máš nalinkované, víš, že to píšeš do pusy nějaké postavě, která jde odněkud někam. Nebudu dělat pořád další variace na Blbej věk, na Anděla... Když už bych chtěl dělat muziku, tak něco jiného.

A zatímco jsem psal písničky pro divadlo, dělal jsem na svém novém muzikálu, jako experiment jsem zkusil zavolal kamarádovi Jendovi Vávrovi, který dělá různé songwritingové dílny, že bych si s ním zkusil nějaké věci napsat dohromady. Což bylo něco, co mi předtím úplně nesedlo, protože jsem vlk samotář, co si písničku potřebuje napsat sám od začátku do konce, ale říkal jsem si: mám jiné nastavení, třeba mi to sedne. Vytipovali jsme si další lidi, přibrali jsme někoho, kdo bude rovnou v reálném čase dělat aranže.

Ty nejsi jenom muzikant a textař, umíš toho daleko víc. Umíš napsat scénář, muzikál, v době, kdy vznikalo toto album, jsi seděl na více židlích, což vyžaduje disciplínu...

Spíš jsem ty židle střídal. Už před deskou Terapie jsem měl jsem v hlavě, že chci začít psát muzikál, pak jsem to odložil kvůli desce Terapie. Pak, jak jsem měl pocit, že už nechci dělat pop, začal jsem zase dělat na muzikálu. Najednou začaly jít dobře tyto sessiony a vrátilo mi to chuť do tvorby, proto Fénix vstávající z popela – že jsem znova chytil druhý dech.

Potom, co jsem strávil spoustu času s jinými lidmi a psal písničky, tak jsem zase chytil chuť si bastlit něco sám. Takže konečně potom, co jsem čtyři roky mluvil o tom, že píšu muzikál, jsem si sednul a za rok jsem napsal všechny písničky a první verzi scénáře.

Muzikál má jako stěžejní téma archu Noemovu, od toho jsi neustoupil?

Neustoupil. Přišlo mi zajímavé psát o konci světa...

Ty se s tím potřebuješ nějak vypořádat? Máš pocit, že už nám to hrozí? Doléhá to na tebe?

Čtěte také

Stáří je pro rockového muzikanta nepříjemný zádrhel, plešatění pracovní nekázeň, směje se Michael Kocáb

Jo, ať už je to konec světa, jak ho známe, nebo opravdu konec světa. V době, kdy jsem to začal psát, měl jsem v hlavě hrozbu ekologických katastrof, jak se neumíme ke své planetě chovat, jak se lidi neumí chovat jeden k druhému. A jak politické zájmy převažují ty skutečné lidské zájmy a že to neodvratně směřuje k průšvihu.

Ale v momentě, kdy jsem to začal psát, přišla covidová epidemie. A musel jsem to na chvilku přestat psát, protože jsem měl dojem, že začínám psát o konci světa, a on se možná děje. A už mi nepřišly vtipné věci, ze kterých jsem si chtěl dělat legraci. Pak mi přišlo, že je to vtipné, sice strašné, ale vtipné – pozorovat, jak se k tomu lidi stavějí. Potřeboval jsem další rok na to získat odstup a přistoupit k tomu s čistým stolem. Píšu komedii, komedii sice o konci světa, ale komedii.

O čem je písnička, kterou Ondřej Ládek považuje za svou nejsilnější, kterou kdy napsal? Poslechněte si celý rozhovor.