„Chci máslo a chleba!“ Se slušností v egyptské Káhiře nikam nedojdeš

Káhira je rušné velkoměsto se vším všudy

Arabština je jazykem oplývajícím květnatými společenskými frázemi. O těch si v Evropě můžeme nechat jen zdát. I v arabsky mluvících zemích ale přijde chvíle, kdy musí zdvořilost stranou…

Jednotlivé jazyky se od sebe liší mimo jiné množstvím zdvořilostních výrazů a frází. Například arabština je známá tím, že dva lidé při setkání dokážou dlouhé minuty zevrubně probírat třeba jen to, jestli se mají dobře a jak se daří jejich rodinám. A přitom se neopakují. Teprve pak přejdou k věci.

Na druhou stranu – jazyk sice může být pro zdvořilost stvořený, jeho uživatelé ale nutně ne…

Se slušností v Káhiře nikam nedojdeš

Arabština má spoustu květnatých frází a obratů společenského styku. Kam se na ni hrabou nudné evropské jazyky. Všechny ty krásné formulace jsme se ostatně na přednáškách arabštiny poctivě učili. Jenže v hektickém životě 20milionové Káhiry mi později pěkně zkomplikovaly život.

Zpočátku jsem při nákupu v běžném koloniálu většinou dostal, co chci, až jako poslední. Než jsem se totiž přes naučené formulky dostal k požadovaným potravinám, obsluhoval už hokynář někoho jiného. Policejní kontrola na mě zase do okénka auta sykla jen „papíry“ – práce holt mají hodně a času na vybavování se málo.


Poučka, že se slušností nejdál dojdeš, se mi stále častěji jevila pro Egypt jako irelevantní. Došel jsem k závěru, že se slušností v Káhiře nedojdu vůbec nikam, a začal jsem se učit běžnou komunikaci místních.

Poučka, že se slušností nejdál dojdeš, se mi pak stále častěji jevila pro Egypt jako irelevantní. Ptal jsem se zpočátku na cestu tak, jak mi výchova velí: slušně jsem pozdravil, použil zdvořilostní slůvka typu „Mohl byste prosím pěkně“, nebo „Byl byste tak laskav“ a navázal jsem dotazem na tu a tu ulici, která má v souladu s dobrými zvyky arabských měst nejméně tři různá jména.

Omezená trpělivost dotazovaného ale způsobila, že finále mé otázky už nikdo neslyšel. Došel jsem tedy k závěru, že se slušností v Káhiře nedojdu vůbec nikam, a začal jsem se učit běžnou komunikaci místních.

„Co chceš?“

Skončil jsem prakticky u výkřiků. Namísto „Dobrý den, pane, byl byste prosím tak laskav a mohl byste mi ukázat, jak se dostanu na ulici Armády“, zakřičím tak, aby mě v káhirském hluku dobře slyšel, jen „Armáda“, načež se mi dostane rychlé odpovědí většinou v gestikulační podobě.

Zpravodaj Českého rozhlasu se v Káhiře zajímal o výrobu zlatých šperků

Stejně tak v obchodě ze sebe rychle vysypu prostý seznam požadovaných věcí, a i když hokynář zároveň obsluhuje pět dalších lidí, už nebývám poslední. Chvíli jsem si musel zvykat, ale funguje to. Už se také neurážím, když se mě někdo ptá „Co chceš?“, a vím, že mi chce pomoct a udělat pro mě, co mi na očích vidí.

Zbytečné zdvořilostní fráze

Jak hluboko je úspornost v hovorové arabštině zakořeněná, jsem pochopil, když jsem ještě učil egyptské bohemisty češtinu. Dlouho jsem se jim pokoušel vysvětlit, že se slovy „Chci máslo a chleba“ by nejspíš odešli z našeho obchodu s prázdnou. Ještě že se u nás s pultovým prodejem už nejspíš nesetkají.

Teď už tedy šetřím čas stejně jako Káhiřané. Mohl jsem ho ale už dřív ušetřit spoustu tím, že bych se neučil všechny ty zbytečné zdvořilostní fráze.