Bez Philipse by nebyl Eindhoven
Klasické žárovky odcházejí pomalu do historie. Od 1. září se v Evropské unii už do obchodů přestávají dodávat ty 100wattové se žhavícím vláknem uvnitř. Nahradí je úspornější žárovky. Ovšem právě svítící skleněné baňky stály u zrodu dvousettisícového města Eindhoven v Nizozemsku. Tady zahájil na konci 19. století velkovýrobu žárovek Gerard Philips. On a další členové rodiny Philipsů se pro Eindhoven stali tím, čím byl Tomáš Baťa pro Zlín.
"V této budově rozjel v roce 1891 Gerard Philips výrobu vláknových žárovek. Byla to opuštěná textilní továrna. Zpracovávaly se v ní kůže," prováděl mne dnes už muzeem výroby žárovek v továrničce utopené mezi vysokými administrativními budovami pan Jan de Lau. U firmy Philips pracoval 37 let. Dotáhl to na vývojového inženýra.
Tady se tedy vyráběly žárovky. Od uhlíkového vlákna, přes skleněné baňky a plechové objímky až po finální žárovku. Rozhlížel jsem se s obdivem po dílně naplněné stroji. "Ne tak docela," opravil mne pan Jan, "baňky se nevyráběly tady v Eindhovenu. Tehdy už byly velké sklárny v Německu a v Čechách a baňky balené ve slámě se odtamtud dovážely po železnici."
Jak jinak ve století páry. Ta byla také hnací silou v samotné továrně. "Tady původně stával parní stroj, který poháněl ostatní stroje. Od velkého kola vedly řemeny, kterými se rozpohybovala další mechanizace. Třeba vývěva, jejímž úkolem bylo vyčerpat z baněk s už zasazenými skleněnými můstky se žhavícím vláknem vzduch," přiblížil Jan de Lau.
První Philipsovy žárovky měly svítivost 16 svíček. Zpočátku měla továrna 30 zaměstnanců a firmě se moc nedařilo. Elektrické světlo ještě nebyla příliš rozšířená novinka. Otec Gerardovi Philipsovi radil, aby továrnu prodal. Jenže nikdo ji nechtěl koupit.
Gerard byl nadšený pro novou techniku, ale nebyl obchodník. Tím byl jeho bratr Anton, který do firmy vstoupil v roce 1895. První velká zakázka pro Philipse byla od hotelu Krasnapolski v Amsterdamu. Objednal si 400 žárovek. Pak už Philips jen rostl. V době největšího rozkvětu v 70. letech 20. století pracovalo jen v eindhovenských továrnách Philipse 40 tisíc lidí a v celém světě 400 tisíc.
"Než Philips přišel do Eindhovenu, bylo to malé městečko s pěti, šesti vesnicemi okolo. Továrna ale potřebovala hodně zaměstnanců. Ti přišli hlavně ze severovýchodního Nizozemska. Philips udělal z Eindhovenu velké město," říká Leanne Bulten z oddělení pro styk s veřejností eindhovenské radnice.
Podobně jako Tomáš Baťa ve Zlíně i rodina Philipsů stavěla pro své zaměstnance domy. Čtvrť Philipsdorp s patrovými řadovými domky z červených cihel s bílými štíty je stále žádanou adresou. "Byly to ideální domy pro zaměstnance. Každý má za sebou docela velkou zahradu, takže nájemníci si mohli pěstovat brambory a zeleninu. V každém domku žila jedna rodina," ukazoval mi pečlivě udržované domky vedle stadionu známého klubu PSV můj průvodce po Philipsově dědictví Jan de Lau.
Mimochodem i sportovní klub je dítětem původně žárovkové firmy. Ona zkratka totiž v překladu znamená Philipsovo sportovní sdružení. To nejen nabízelo sportovní vyžití, ale také organizovalo závody a společenské akce.
"Myslím, že tohle je hezký příklad některých dobrých stránek kapitalismu. Bratři Philipsovi byli přesvědčeni, že když budou lidé dobře žít, budou také dobře pracovat. Šlo jim tedy hlavně o zisk, ale i tak si myslím, že to byla dobrá myšlenka. Philipsovi jsou stále v Eindhovenu velmi populární," říká pan Jan.
V Eindhovenu je to také vidět. Anton Philips má sochu před nádražím a jeho syn Frits, věrný fanoušek klubu PSV a v 70. letech generální ředitel Philipsu, přímo na hlavním náměstí.
