Zpravodaj Štěpán Macháček zakusil istanbulské turecké lázně doslova na vlastní kůži. A nelituje

Zchátralé lázně manželé Tanlakovi proměnili v útulné a komfortní místo
Zchátralé lázně manželé Tanlakovi proměnili v útulné a komfortní místo

Někteří muži si dělají radost nákupem staré ruiny a její postupnou rekonstrukcí. A zatímco čeští muži si koupí třeba starý mlýn nebo vysloužilou nádražní budovu, v istanbulské čtvrti Cihangir si takový romantik pořídí opuštěné turecké lázně neboli hamam.

Manžel se tu jednou procházel a někdo mu řekl, že jsou tu na prodej turecké lázně. On v životě v lázních nebyl, a koupil je! Vůbec mi o tom neřekl. Doslechla jsem se o tom až později,“ vypráví paní Dilek. Její manžel měl štěstí, lázně se jí zalíbily. I když byly po letech mimo provoz zchátralé a všude byla zelená plíseň.

Do gruzínských lázní jedině střízliví a nalačno, radí místní. Do léčivé vody se ponořil Martin Dorazín

V jedné koupeli je teplá a v druhé studená voda

Hlavní město Gruzie, dnešní Tbilisi, se dříve jmenovalo Tiflis. Původní název odkazuje k horkým léčivým pramenům, které prýští z rokle přímo v centru tohoto malebného města. Dnešní podobu tamní lázně získaly za osmanské nadvlády a dodnes jsou místem čilého společenského života.

Když jsem vešla poprvé dovnitř a viděla to světlo, které tak krásně procházelo světlíky v kupoli a dopadalo na bílý mramor, i já tomu místu okamžitě propadla,“ vzpomíná.

Kdo si počká…

Paní Dilek Tanlaková pak dokonce vzala projekt do svých rukou: „Až do roku 2006 to bylo velmi známé místo pro dostaveníčka gayů. Vědělo se o něm po celém světě. To jsme trochu změnili. Ne, že bychom měli něco proti gayům, ale chtěli jsme tu mít tradiční turecké lázně.“

Dva a půl roku čekali na stavební povolení a vyjádření památkářů, mezitím si na volné parcele vedle postavili malý hotel. Všechno je velmi vkusné, tak jak to jen Turci umí.

Než se Talakovi mohli pustit do rekonstrukce, museli dva a půl roku čekat na povolení památkářů

Dříve rituál, dnes wellness

Hotel i lázně jsou rodinným podnikem. Büke Yürdadoğ je sestřenice paní Dilek a teď to tu řídí: „Turci dneska chodí do hamamu hlavně před letní dovolenou. Chtějí se před opalováním zbavit staré kůže.“

Tradiční turecké lázně, to je zážitek jako ze středověku

Uprostřed hlavní lázeňské místnosti je veliká rozpálená plotna na rozehřívání kostí. Nad ní se klene kupole se světlíky

Parní neboli turecké lázně bývaly samozřejmou součástí každé čtvrti měst na Blízkém východě. S moderní dobou ale přibývaly v soukromých domech koupelny a lázně začaly přicházet o své zákazníky. Dnes se kultura hammámů, jak se lázně arabsky nazývají, třeba v Egyptě vytratila úplně, v Maroku ji udržují při životě místní zákazníci, v Turecku zase turisté. V roce 2014 se tam vydal náš zpravodaj Štěpán Macháček.

Tradičně se ale hamamu navštěvoval před svatbou, nebo před odchodem na vojnu. Asi proto, že na vojně nebyly moc dobré hygienické podmínky, tak se chtěli pořádně očistit předem. Ale dneska lidé používají hamam spíš jako welness.“

Skoro jako sultán

Slečna mě vede do luxusní kabinky s lehátkem a nechává mě tu samotného se převléknout do jednorázových papírových kraťasů. To jsem na sobě v životě neměl.

Štěpán Macháček v tureckých lázních s lazebnicí Zerínou původem z Kyrgyzstánu

Pak už míříme pod krásnou velkou kupoli, tak jak to v tureckém hamamu má být. Malými otvory sem proniká denní světlo a vytváří tady velice útulnou atmosféru. Tady mě fasuje dámská hamamová asistentka Zerína. To je tedy velké překvapení, protože dámskou obsluhu v hamamech měli podle mě ve svých harémech tak maximálně osmanští sultáni.

Úplně nový člověk

Zerína je poměrně statná žena původem z Kyrgyzstánu. Bere si na mě drátěnku a úplně něžně mi začíná obrušovat celé tělo. Je to neskutečně příjemné, obzvlášť ve srovnání s těmi zuřivými maséry hamamu v libyjském Tripolisu před pěti lety, kteří se mnou házeli o zem jako s kusem masa. Nakonec mě Zerína osuší a odvádí do relaxační místnosti.

Jsem zpátky na ulici a cítím se jako úplně nový člověk. A tak by to mělo po odchodu z hamamu být.

Spustit audio
autoři: Štěpán Macháček, Anna Duchková|zdroj: Český rozhlas

Související