Tradiční turecké lázně, to je zážitek jako ze středověku

Uprostřed hlavní lázeňské místnosti je veliká rozpálená plotna na rozehřívání kostí. Nad ní se klene kupole se světlíky
Uprostřed hlavní lázeňské místnosti je veliká rozpálená plotna na rozehřívání kostí. Nad ní se klene kupole se světlíky

Parní neboli turecké lázně bývaly samozřejmou součástí každé čtvrti měst na Blízkém východě. S moderní dobou ale přibývaly v soukromých domech koupelny a lázně začaly přicházet o své zákazníky. Dnes se kultura hammámů, jak se lázně arabsky nazývají, třeba v Egyptě vytratila úplně, v Maroku ji udržují při životě místní zákazníci, v Turecku zase turisté. V roce 2014 se tam vydal náš zpravodaj Štěpán Macháček.

Do Libye návštěvníci už několik let z dobrých důvodů nejezdí. Poslední funkční hammám v tripoliské medíně, postavený slavným pirátem Dragutem, je tak závislý jen na zájmu místních.

Lehám si na rozpálené mramorové desky. Jsem v hlavní lázeňské místnosti, velikém čtvercovém prostoru zastřešeném kupolí.

Ve vzduchu je obrovská vlhkost, než stihnu cokoliv vyfotit, je čočka fotoaparátu beznadějně zamlžená. Oparem sem proniká tlumené světlo malými otvory v kupoli nade mnou.

Prohřát kosti a pak chodit a chodit

Uprostřed místnosti je asi metr vysoké pódium, nebo spíš taková obří plotna. Zespoda je vytápěná a na horkých kamenných deskách se tu povalují muži v trenýrkách nebo zabalení v prostěradlech. Vyhřívají si tu většinou ne právě nejmladší kosti.

Celým hammámem prostupuje pára a vysoká vlhkost

Další muži pak pódium obcházejí pořád dokola. „Když se v tom horku hýbeš, rychle z tebe odchází pot a to je zdravé. Každý chodí kolem tak dlouho, na kolik stačí. Taky se ti tělo pěkně zahřeje a pak můžeš jít na masáž, ale to až nakonec,“ říká mi jeden z mladších zákazníků.

Při rozhovoru se ke mně přibližuje o trochu víc, než by mi bylo příjemné. Asi to patří ke kultuře hammámu.

Masáž jako ze středověku

Kolem hlavního sálu s horkým kamenným pódiem jsou malé, polootevřené koupelny vydlážděné dlaždičkami s orientálním motivem. V každé koupelně je historické kamenné umyvadlo. Sem si člověk zaleze, vezme si s sebou mýdlo, žínku a provádí tady osobní hygienu.

Návštěva hammámu se neobejde bez masáže. Kudrnatý masér Moran vypadá trošku jako z římských starověkých výjevů. Bere si na mě drátěnku – je to pořádné drhnutí, ale příjemné.

Teď mě čeká zevrubná masáž. Při masáži krku to trošku vypadá jako nějaký náběh na škrcení. Hned jsem si vybavuji škrtící scény ze zákoutí orientálních paláců. Místností se rozléhají vzdechy, zní to trošku jako z mučírny. Naštěstí je nevydávám já, ale soused.

Maséři házejí se zákazníky na kluzké kamenné podlaze jako s kusem masa. I tady musím občas naznačit, že ne všechny dotyky považuji za součást masáže. Hrubé plácnutí po zádech znamená, že se mám otočit na záda nebo naopak na břicho.

Stará tripoliská medína je středověké město plné památek, turistu tu ale nepotkáte

Do lázní jen na vlastní nebezpečí

Obskurní atmosféru pět se let starého hammámu plnou vlhka, páry a všudypřítomné ozvěny podtrhuje strašidelné vrzání těžkých a mokrých dřevěných dveří.

Po proceduře se v krásné relaxační místnosti, kde je zároveň recepce, dávám do řeči s jedním ze zákazníků.

„Chodím sem tak jednou týdně, většinou ve čtvrtek nebo v pátek. Pak vyrazíme s kamarády někam do kavárny. Jsem původem z Maroka a tam jsme zvyklí chodit do lázní pravidelně,“ říká Abdarrahmán.

Pak se mě snaží přesvědčit, že domů nemůžu jít sám, že je to nebezpečné. Vymluvím se na sraz s kamarádkou a zajímavou středověkou instituci rychle opouštím.