Kousek Pompejí v srdci ruské metropole. Sandunovské lázně jsou chloubou Moskvanů
Z pátku na sobotu oslavili v Rusku, kde se řídí juliánským kalendářem, takzvaný Starý nový rok. K obřadu vítání nového roku tradičně patří návštěva městských lázní spojená s očistou těla i duše. Moskvané si proto už dlouho dopředu rezervují vstupenky do Sandunovských lázní, asi nejslavnějších v Rusku.
„Když říkáme lázně, myslíme tím Sanduny. Když řekneme Sanduny, máme na mysli lázně,“ parafrázuje historik Alexej Smirnov slova kdysi ve škole povinné básně Lenin od Vladimíra Majakovského.
Ten ostatně také patřil k častým návštěvníkům tohoto hygienicko-společenského zařízení, které ve zdraví přečkalo i sovětské zřízení.
„Lázně jsou otevřené nepřetržitě od svého založení v roce 1808. Po revoluci se nedařilo udržovat tak dokonalou čistotu, protože lázně přišly o starostlivého hospodáře. A když cokoli řídí mnoho lidí, začíná nepořádek,“ hodnotí Alexej Smirnov.
Sanduny si ale oblíbili i sovětští státní a straničtí funkcionáři a nakonec se chytli za hlavu a jmenovali schopné vedení, které dalo lázně do relativního pořádku. Zachovalo se tak alespoň zdání dřívějšího blahobytu.
Palác hygieny
Lázně založil na počátku 19. století petrohradský herec Sila Sandunov. Ne že by mu herectví tolik vynášelo. Sila Nikolajevič zpeněžil brilianty, které jako věno přinesla do manželství jeho krásná žena.
Dnešní podobu získal rozsáhlý lázeňský komplex v samém centru Moskvy po rekonstrukci v roce 1896.
„Nejsou to jen obyčejné lázně, je to přímo palác hygieny. Jde o kulturu, o tradici, která začala v římských dobách,“ zdůrazňuje Alexej Smirnov. „Lázně sloužily jako společenský klub, místo setkávání lidí, odpočinku i obchodních jednání. Západní Evropa tuto kulturu bohužel ztratila. Od 14. do 16. století se Evropa prakticky nemyla.”
Na východě se ale hygienické poměry vyvíjely jinak. „Ve východní Evropě – u slovanských a ugrofinských národů – byly lázně a sauna základem hygieny, ale nešlo jen o koupele. Lázně sloužily jako poliklinika i porodnice, protože bývaly nejčistějším místem ve městě,“ vysvětluje historik.
A dodává, že lázně zachránily Rusko před epidemiemi. Jejich šíření bránily jak velké vzdálenosti mezi městy a silné mrazy v zimě, tak péče o čistotu těla. „Všichni chodili jednou týdně do lázní. Povinně,” doplňuje Alexej Smirnov.
Naháči jsou si všichni rovni
Z římského sálu se vchází do jednotlivých kabinek s párou, kde návštěvníci lázní můžou sedět tak dlouho, dokud to vydrží. Poté na sebe vylijí vědro ledové vody nebo se ponoří do jedné z kádí naplněných také vodou o teplotě horské bystřiny.
Demokratičnost a oblíbenost Sandunovských lázní potvrzují četné lidové průpovídky, které na jejich téma vznikly. Alexej Smirnov mi několik z nich předčítá a s úsměvem dodává, že vybral jen ty slušné.
„‚V lázních se umyl, znovu se narodil.‘ ‚Lázně tvou druhou mámou jsou.‘ ‚V lázních máš tělo mýt a ne vodku pít.‘ To je mimochodem velmi správné. Z vlastní zkušenosti vám můžu říci, že alkohol a lázně do páru nejdou,“ říká Alexej a doplňuje ještě jednu: „‚V lázních nikdo není generálem, naháči jsou si všichni rovni. ‘“
Potěmkin v bazénu
Z římského sálu přecházíme do římského atria, kde se nachází bazén obklopený sloupovím. Historik Alexej mě tady upozorňuje, že prostředí Sandunovských lázní si oblíbili i filmaři. Režisér Eldar Rjazanov tady natáčel svou nesmrtelnou novoroční komedii Ironie osudu, ovšem vznikla tu i díla veskrze vážná a klasická.
„Právě v tomto bazénu se natáčel Křižník Potěmkin. V bazénu se točili i scény s rytíři ve filmu Alexandr Něvskij Sergeje Ejzenštejna. Vy jste si snad myslel, že to bylo skutečné Čudské jezero?” směje se mé naivitě Alexej.
Procházím se po nádherném antickém ochozu kolem bazénu. Je slyšet hučení, jak se voda v něm neustále čistí. Sál skutečně působí, jako by se člověk namísto Moskvy nacházel v Římě, nebo s ohledem na styl výzdoby, spíše v Pompejích.
Při odchodu z lázní si všichni rusky přejí „S legkim parom“, což se do češtiny dá přeložit jen těžko. Tak zůstaňme u původního znění: S legkim parom.
