Žijeme ve stresu, děti špatně spí, popisují krásnou češtinou Arabové z ostřelovaného severu Izraele

„Naši chlapi začali jezdit do Československa studovat v roce 1978, 1979. Od té doby doteď je těch, kdo tam studovali, víc než stovka. A to mluvím jen o naší vesnici. Tamhle v těch dalších vesnicích jsou ale další,“ ukazuje Omar San'alláh, který studoval v Bratislavě práva.

Lidé ve vesnici Dér al-Asad mluví arabsky a hebrejsky, ale víc než stovka vesničanů také česky a slovensky|foto:Štěpán Macháček, Český rozhlas

V Galileji žijí podle něj další stovky takových absolventů. Třeba sousedka, která na balkoně domu přes ulici zrovna věší prádlo, prý také umí česky. A za rohem bydlí další skoro-krajan.

„Mám českou televizi, tak se dívám na Novu, na ČT1, ČT2, na zprávy. A také na aplikace na telefonu. Snažím se, abych češtinu nezapomněl,“ prozrazuje mi Omarův bratranec Jásir San'alláh. Jeho dva bratři v Česku zůstali, žijí v Brně a ve Znojmě.

Dobré jídlo, příroda, a hlavně klid

„Mám v Bratislavě hodně kamarádů, kteří se tam oženili se Slovenkami a zůstali tam. Mají byty, mají práci. Já jsem se bohužel vrátil,“ směje se Omar. I tady ve vesnici ale prý žijí Češky a Slovenky, které si místní přivezli ze studií jako životní partnerky.

Jásirovi zazvonilo na mobilním telefonu upozornění, že bude raketový útok|foto:Štěpán Macháček, Český rozhlas

Jásirovi se doma v Izraeli stýská po českém jídle, které si oblíbil, a chybí mu taky klid a příroda. „Je to jiný způsob života, než jakým tady žijeme. My tady pořád někam běháme, tam je to klidnější. Lidé jsou tam moc roztomilí. Rád bych se vrátil,“ říká Jásir a prý to trochu i plánuje. Hlavně jeho odrostlejší děti by ale prý nový život začínaly těžce.

„Chybí nám ten klid. Žijeme tady pořád ve stresu, v problémech, ve válkách. Žijeme, pracujeme, to je v pořádku. Ale život je tu těžký. I když máme volno, pořád na ty problémy myslíme,“ shrnuje Omar.

Rozdělená země

S Omarem a jeho bratrancem stojíme na střeše pětipatrového rodinného domu a přehlížíme celý Dér al-Asad a široké okolí. Se 13 tisíci obyvatel je to spíš městečko než vesnice – arabská, muslimská, ale v Izraeli.

Dér al-Asad se 13 tisíci obyvatel je spíš městečko než vesnice – arabská, muslimská, ale v Izraeli|foto:Štěpán Macháček, Český rozhlas

„Támhleta silnice odděluje horní Galileu od dolní Galileje – jako Nízké a Vysoké Tatry,“ přirovnává s nadsázkou Omar. „Teď jsme ve vysokých, to je vysoká Galilea. Támhleto jsou arabské vesnice a tamto je město Karmiel, postavené v roce 1964. Je židovské, ale i tam začínají žít Arabové. Většina jsou ale Židé, usadili se tam Rusové, Ukrajinci…“

„Před rokem 1948, před vznikem Izraele, jezdili můj děda a strejda normálně do Libanonu, do Bejrútu. Nebyly tu hranice. Máme tu velmi podobnou kuchyni, zvyky i způsob života,“ dodává Omar.

Bezesné noci

Jásirovi teď zvoní na mobilním telefonu upozornění, že bude raketový útok, ale naštěstí v sousední vesnici, takže se tu pánové jen dívají z terasy a čekají, kde to bouchne.

„Děti se snažím uklidnit,“ popisuje Jásir San´alláh, který v Plzni vystudoval všeobecné lékařství|foto:Štěpán Macháček, Český rozhlas

Bojí se děti? „Hodně. Snažím se s nimi mluvit. Vysvětluju jim, že výbuchy, které slyší, jsou rakety, které nás chrání, že je to vlastně dobré. Snažím se je uklidnit,“ líčí Jásir, který vystudoval v Plzni lékařství.

Na první pohled je tu docela klid, ale přes rok trvající ostřelování má na obyvatele dlouhodobý vliv. „Děti špatně spí. Předevčírem – to bylo ve čtyři ráno – samy vstaly z postelí a skočily ke mně. Teď nemáme školu, všechno je přes Google Meet a Zoom,“ popisuje Jásir.

Omar poukazuje také na to, že v židovských oblastech Izraele jsou lidé chránění lépe než v arabských: „Například v Karmielu vláda postavila kryty na ulicích, ale u nás ve vesnici nic. Naštěstí u nás zatím lidé po dopadu rakety nezemřeli. Izraelská vláda má odpovědnost, má se o to starat,“ zlobí se.

Do restaurací už prý místní také přestali chodit, a tak zdejší podniky zavřeli. Lidé se raději drží doma, kde se cítí bezpečněji.