Že je uzavřený důl pouhou dírou v zemi? Omyl! Ve Slovinsku přišli s originálním nápadem
Ve Slovinsku přišli se zajímavým nápadem, co udělat se starým, zavřeným dolem. Tunely Podzemlje Pece dnes slouží jako muzeum. To by ještě nebylo nic neobvyklého. Jenže kromě klasické prohlídky tu mají i dvě velmi neobvyklé atrakce – projížďku v kajaku a jízdu na kole.
Nasedám do malého vagónu starého hornického vlaku. Je to dost stísněný prostor, navíc tu není žádné světlo... A po nějaké době jsme v cíli.
„Jsme zhruba ve středu dolu, ujeli jsme asi 3,5 kilometru a nacházíme se nějakých 600 metrů pod povrchem. Vlak, kterým jsme přijeli, je původní, takže nemá tlumiče,“ říká můj průvodce.
Jmenuje se Marko, pracuje v dole už 30 let, zná to tady jako své boty. Z místa, na kterém jsme vystoupili, musíme ještě kus pěšky – dlouhými temnými chodbami.
„Dávej pozor! Jestli mě ztratíš, tak se snadno dostaneš do potíží. Kolem nás je 1000 kilometrů tunelů a mohlo by trvat dost dlouho, než bychom tě našli,“ varuje mě.
Do neoprenu – a vzhůru do kajaku!
Došli jsme k dlouhému, strmému schodišti, po něm sejdeme až k zatopeným patrům. „Vezmi si rukavice a dobře se drž zábradlí, abys neupadla,“ instruuje mě Marko.
Jdu se převléknout do neoprenu, je to ten s holínkami, co používají rybáři. Přece jen, je tu jen 10 stupňů a půjdeme k vodě, respektive na vodu, do kajaku, takže je potřeba předejít případnému prochlazení.
Zdejší voda je průzračně čistá. Jsem v ní po stehna ponořená a mířím k člunu. „Když důl zavřeli, vypli jsme taky některá čerpadla. Fascinovalo nás, jak se to tu plní vodou. A jednou jsme se zkusili projet na člunu – byl to opravdu zážitek, chtěli jsme ho dopřát i turistům,“ říká mezitím Marko.
Nastupujeme do kajaku a začínáme pádlovat. Pomalu vjíždíme do velké síně… „Vidíš támhle vlevo ten kámen? Zkus ho zvednout!“ říká Marko a směje se: „To je galenit, je v něm olovo. Těžké, že?“
„V téhle jeskyni byla kdysi ruda, pomocí výbušnin jsme ji vytěžili a zbyl tu tenhle velký, prázdný prostor. Uvidíš jich tu víc, žádná z nich není přírodní, všechno je to lidská práce…“
Dole v dole na kole
Zpátky se vracíme štolou, kde je hromada roztříštěného kamení, je to trochu jako horolezectví v kombinaci s vysokohorskou turistikou. Teď už nás čeká další zdejší atrakce – zůstaneme v dole, ale pojedeme na kole.
„Pojedeme asi hodinu a půl, je to něco přes 6 kilometrů. Ze začátku kola povedeme, naše oči potřebují pár minut, než si zvyknou na tmu. A ještě jedna věc – až nasedneme, dívej se jen dopředu. Když se otočíš, určitě spadneš,“ varuje Marko.
Jedu asi dva, tři metra za Markem, orientaci ztrácím velmi rychle. Je tu tma a prostory jsou velmi stísněné, a protože často jedu úzkými tunely, tak nedokážu vnímat, jakou asi jedu rychlostí.
„Víš, co jsme ještě nezkusili? Absolutní tmu – vypni si čelovku,“ zkouší mě Marko. „Bez světla se východ odsud najít prakticky nedá… dvakrát se otočíš a už nevíš, kde si, kromě toho je kousek od nás hluboká šachta.“
Kromě spousty zážitků si z Pozdemjle pece odnáším i jeden třpitivý suvenýr – malý úlomek kalcitu, který si z cyklovýletu v dole smí odnést každý návštěvník.
