Z měděného dolu se v Lucembursku stal zlatý. Alespoň jako muzeum

Pod zemí prý rok uteče jako den. Vydejte se s námi na pár minut do útrob hory v lucemburské obci Stolzembourg. Z nitra kopce, který se zvedá nad řekou Our, se pět století těžila měděná ruda. Hora v sobě však žádný měděný poklad neskrývala a majitelé dolů na dobývání nerostu nikdy nezbohatli. Dnes důl konečně pokladem je. Alespoň historickým.

„Je to nejen kulturní zážitek, ale také sportovní výkon,“ slibuje při více než kilometrovém pochodu z nábřeží řeky do kopce k hlavní šachtě dolu Hubert Schaul, který s turisty do podzemí pravidelně sestupuje.

Ještě sportovnější část prohlídky nás prý čeká v chodbách a pak na konci, až polezeme po žebřících s 80 stupni nahoru. Nejdřív se však musíme na cestu do hlubin země pořádně obléct.

Každý vyfasuje helmu, gumáky a igelitovou pláštěnku. Kdo by tušil, že v podzemí bude ze stropu crčet voda a že se tam budeme brodit v potocích? Přístupná jsou jen tři patra necelých 50 metrů pod povrchem. Dalších deset podzemních úrovní je zaplaveno vodou.

Jednou z bočních chodeb vstupujeme do nitra hory. Volání zvláště dětských návštěvníků, kteří po průvodci ochotně opakují, aby si ti vzadu dali pozor na hlavu, často není moc platné. Záhy poznávám, proč jsme si všichni museli nasadit helmy.

Před tím, než vyrazíme do dolu, si prohlížíme jeho plánek

Na úpatí kopců nad řekou Our v Lucembursku se měď dobývala už před 500 lety. Těžba však vždy vydržela jen pár let. Poslední majitelé se těžbu pokusili obnovit v roce 1938. Ani výkonné elektrické pumpy jim nepomohly udělat z měděného zlatý důl.

Důl nikdy neznamenal velké bohatství, ačkoli se z něj vytěžilo velké množství rudy. Investice do zařízení na odčerpávání vody prosakující z řeky a na dopravu havířů v dole totiž vždy pohltily většinu zisku z prodeje kovu. Někteří vlastníci dolu prý ani nevypláceli horníkům mzdy, protože jim na ně už prostě nezbývalo.

Podle Huberta Schaula se zdálo, že se osud dolu naplní. Ale jen vodou. V polovině 90. let důl zachránilo místní turistické sdružení, které z něj vytvořilo přírodní muzeum.

Pavel Novák, autor reportáže, spolu s průvodcem

To nejlepší nakonec. Pro takové zdatné chlapíky, jako jsme my, to prý nic nebude. To asi říká pan Schaul každé skupině, když s ní přijde pod kovové žebříky, po kterých se návštěvníci zase musí dostat na denní světlo. Čeká je osm žebříků, každý s deseti stupni. Cesty zpět není. Jediný směr je nahoru.

Je to trochu mokrý, trochu adrenalinový, ale přesto příjemný zážitek. Vždyť kdy budete moci říct: Byl jsem v dole na měď a dolů i nahoru jsem se dostal po svých!


Zvětšit mapu: na lucembursko-německých hranicích se nachází měděný důl, z nějž se ten zlatý stal díky muzeu

autor: pan
Spustit audio