Vyzkoušejte tradiční japonský tanec. Vystačíte si s pomalými pohyby a vějířem

Tanec pod rozkvetlými sakurami. Japonský tradiční tanec především vypráví příběh

O japonském tradičním umění občas ve světě kolují nejrůznější fámy. Japonské úřady se to ale snaží změnit a ve spolupráci s uměleckými organizacemi učí cizince bezplatně tajům japonských gejš, tanečnic a hudebníků. Na jeden takový taneční workshop pod záštitou vlády a Tokijského uměleckého koncilu se vydala i reportérka Marie Machytková.

0:00
/
0:00

Sál v turistickém centru v Asakuse připomíná nějaký mezinárodní slet, na první pohled se tu sešlo alespoň deset národností. Na workshopy sem pravidelně jezdí lidé z celého světa. O tradičním japonském tanci většina z nich slyší poprvé až tady na tanečním kurzu.

V tokijské čtvrti Asakusa jako by se slavilo každý den

Tokijská čtvrť Asakusa

V jedné z nejnavštěvovanějších a nejslavnějších oblastí japonské metropole se mísí vůně pečených koláčků, smažených dobrot i vonných tyčinek z buddhistického chrámu. Každý den tady vypadá, jako by se konala nějaká slavnost. Nasát vůně i atmosféru se vydala reportérka Marie Machytková.

Nikdy jsem nic takového nezkoušela. A nejsem vlastně ani dobrá tanečnice, ale strašně se těším. Hlavně na to, že můžu tančit v jukatě,“ říká mi nadšeně Francouzska Maria.

Právě možnost vyzkoušet si spolu s tancem i letní, zjednodušenou bavlněnou verzi japonského kimona, sem přilákala i Rafaela z Itálie: „Neumím tančit, ale mít na sobě jukatu, je báječný pocit. Člověk se jakoby ponoří do téhle úžasné, tradiční kultury. Překvapilo mě, jak intenzivně to na mě zapůsobilo.“

Malé krůčky, velký efekt

Když i mě obléknou do modrobílé jukaty s potiskem ve stylu starých látek z dob samurajů, najednou chápu, co Rafael myslel. Pevně svázaná pásem obi, se nemohu hrbit ani ohnout a dovedu udělat maximálně deseticentimetrový krůček. Takové pohybové omezení se pak přirozeně promítá i do tance.

Tradiční japonský tanec je převážně elegantní, pomalý, takže žádné velké pohyby nepotřebujeme,“ vysvětluje lektorka Hanajagi. „Naopak nutná je u něj fantazie, můžete se stát kýmkoli. A pro dámy mám dobrou zprávu: v příběhu dnešní písně budete mládnout tak dlouho, až se z vás stane mladé děvčátko.“

Vějíř je nejlepší vypravěč

V tradičním letním kimonu si volného pohybu příliš neužijete

Japonský tanec často vypráví příběh, pracuje s přírodní tematikou a koresponduje s textem písně. Ta, která provází dnešní kurz, se jmenuje Sakura, Sakura a má kořeny už v 17. století. Vypráví se v ní o kouzelném jaru pod rozkvetlými třešněmi.

K navození té správné atmosféry přitom člověku při tanci stačí jen vějíř, se kterým lektorka Hanajagi dovede zázraky: „Je to nesmírně cenný nástroj, znázorníme s ním téměř cokoli – od padajících kvítků sakur přes hory a lesy až po nástroje. Díky jedinému vějíři se tak můžete se dívat do zrcadla, bojovat s mečem nebo obdivovat zurčící potůček.“

Zábava i poučení

Právě práce s vějířem ve snaze znázornit třepotavé opadávající lístky sakury se pro mne při tanci ukazuje jako největší výzva. Vějíř je překvapivě těžký do ruky a člověk má tendenci se na něj pořád dívat, takže pak vypadá jako zhypnotizovaný.

Tokio se těší z rozkvetlých sakur. Patří k tomu piknik pod rozkvetlými stromy a uvolněná atmosféra

Kouzlo podvečera v tokijském parku Ueno během hanami neboli pozorování sakur

Jaro patří v Japonsku mezi nejoblíbenější roční období. Po celé zemi totiž rozkvetou sakury a parky, aleje a kopce se zahalí do růžového hávu. Jemné kvítky jsou ale k vidění jen pár dní, než je zase z třešňových větví odnese vítr. Japonci proto neváhají, a při první příležitosti výrážejí na hanami neboli pozorování květů. A když se jich v jednom z největších tokijských parků sejdou tisíce, je z toho rázem událost měsíce. Vyrazila mezi ně i reportérka Marie Machytková.

Choreografie samotná je ale sestavená tak, aby návštěvníky bavila a moc se s ní netrápili. Po pár pokusech díky tomu celý sál tančí bez větších problémů a všichni se dobře baví. A ani si přitom neuvědomí, že se během jedné hodiny dozvěděli spoustu detailů o japonské kultuře – od správného oblékání jukaty, přes práci s vějířem až po hudbu. A právě o to jde.

Snažíme se cizince s naší kulturou seznámit co nejvíce, proto jsou tyhle programy zadarmo. Ve světě často kolují o našem umění různé fámy, a takhle to můžeme napravit.” potvrzuje pan Yamada, jeden z organizátorů.

Vzpomínky na Japonsko

Taneční workshop pro cizince pořádá japonská vláda ve spolupráci s Tokijským uměleckým koncilem

Na závěr kurzu se nikomu z pestrobarevných jukat moc nechce. Do sálu už ale přichází další skupinka, a tak se všichni musí zase rychle proměnit v běžné turisty.

Až se ale budou na cestách po Japonsku v nějaký horký den ovívat tradičním japonským vějířem, možná je fantazie zanese zase pod rozkvetlou jarní třešeň.

autoři: Marie Machytková, Anna Duchková|zdroj: Český rozhas

Související