Využívám své herecké praxe, popisuje Andrea Daňková, která učí mediky komunikovat. Jak sdělovat špatné zprávy?

K vyučování komunikačních dovedností vás přivedla osobní zkušenost, co se stalo?

Mně umíral tatínek před pěti lety. A ta zpráva o blížícím se konci nebyla sdělena úplně laskavým, empatickým způsobem.

Čtěte také

I s nevyléčitelnou nemocí můžete žít lépe, usmívá se paliatrička z dokumentu Jednotka intenzivního života

Jak vám to řekli?

Na chodbě, v rychlosti, za chůze... S maminkou jsme tenkrát nečekaly, že to takhle skončí. Při víře, že člověk odejde v pořádku, je to šok, i kdyby to bylo sděleno empatičtěji. A na té chodbě už to bylo úplně mimo. Na základě toho jsem se rozhodla, že něco udělám pro to, aby se to nestávalo ostatním lidem.

Chtějí se to vaši studenti učit?

Hrozně moc, jsou úžasní. Na semináři máme extrémně plno. Ti, co tam přijdou, jsou hrozně zapálení. Chtějí to dělat líp.

Kde se tohle člověk může učit? Musí být v nemocnici, dívat se na odcházející dětské pacienty, vnímat provoz kolem sebe...?

Řekla bych, že DAMU spíš pomáhá v práci s emocemi, ale každé lékařské odvětví přitahuje určitý typ lékařů, kteří tam potom pracují. Paliativní péče se naučí praxí, osobností složkou, kterou má každý individuálně určenou, ale také je dobré se neustále vzdělávat. Jsou workshopy, kde se to můžete učit lépe.

Jak vypadají lekce? Využíváte své herecké praxe a ukazujete lékařům zoufalé příbuzné?

Tohle je poslední fragment, kdy ještě využívám své herecké praxe. Většinou je to tak, že lekce trvá dvě a půl hodiny, je to jednou za týden v rámci semestru. Je tam odborný teoretický základ, který se mnou vede pan doktor Marx, což je proděkan pro výuku 3. lékařské fakulty. Řekne jim základní guideline, co se má dělat, co se většinou dělá špatně, ptá se na názory, je tam diskuse.

Snažím se děti připravit, že to bude velké a že i v téhle ohromné smršti emocí to musí ustát a být jak profesionální, tak i lidskou oporou.

Pak jsem tam já od toho, abych jim zahrála praktickou část. Protože každý ví, že když někomu řekne, že mu umře příbuzný, tak to způsobí reakci plnou slz. Ale reálně si zažít ten pocit, kdy někomu sdělujete, že mu umřelo malé dítě, a ta paní – v tomhle případě já – se tam opravdu rozbrečí...

Vy se umíte rozplakat?

Díky DAMU jsem se to naučila. Má to tedy špatné konotace v tom, že si vždycky musím vzpomenout na nejhorší zážitek svého života, což byl ten tatínek, aby to bylo realistické. Ale snažím se do toho dát maximum a opravdu ty děti ne vyděsit, ale připravit, že to bude velké a že i v téhle ohromné smršti emocí to musí ustát a být jak profesionální, tak i lidskou oporou tomu člověku.

Jak říci rodině špatnou zprávu? Co vše je náplní její práce a j ak to vypadá v Ústavu progresivní medicíny? Jak by mohla vypadat ideální nemocnice za patnáct let? A které představení hrála Andrea Daňková nejraději? Poslechněte si celý rozhovor.