I s nevyléčitelnou nemocí můžete žít lépe, usmívá se paliatrička z dokumentu Jednotka intenzivního života
Kateřina Rusinová byla od dětství známá jako herečka. Vystudovala zároveň DAMU i medicínu, které nakonec dala přednost. Je přednostkou Kliniky paliativní medicíny Všeobecné fakultní nemocnice. „Mám pocit, že jsem našla obor, kde pacientům můžu dát to nejlepší, co umím,“ říká. V úterý 3. května bude mít v České televizi premiéru dokument Jednotka intenzivního života. „Přála bych si, aby se na to lidi nebáli kouknout,“ vzkazuje Kateřina Rusinová.
Jak pracovat s maminkami a tatínky, kteří musí přijmout špatnou zprávu? Leží tam jejich dítě...
To je těžké pro všechny. Je to jedna ze situací, která je velmi těžká i pro mě. Je řada věcí, na které si člověk zvykne, ví co a jak, jak to půjde, má to pod kontrolou. Ale tahle situace je i pro mě náročná. Hodně.
Vedle ohromné a hluboké bolesti přináší příbuzným rozhovor i ohromnou a hlubokou úlevu.
Kateřina Rusinová
Neumím si vůbec představit, jak se to dá zpracovat, když je tam maminka, dívá se na vás jako na lékařku a říká: „Bude v pořádku, viďte, že bude v pořádku...“
Dá se k tomu přistoupit tak, že budete absolutně za sebe samotného. Je to situace, ve které se nedá nic hrát ani nafalšovat. Připravit se dá řada věcí, plán, medicínské pozadí tam běží, na to jsme připraveni. Technické věci zvládáme dobře. Ale to setkání s člověkem se připravit nedá. To je autentické setkání.
V posledních 14 dnech mám za sebou dvě takové rodiny. Jsou to situace, které pro mě znamenají absolutní vyčerpání – po rozhovoru, kdy se snažíme najít cestu, co by pro jejich dítě bylo v tuhle chvíli nejlepší. Zároveň tak, jak je to vyčerpávající, to přináší potom pro všechny, a to včetně rodičů, vedle ohromné a hluboké bolesti ohromnou a hlubokou úlevu. I když je bolavá, stejně to nazývají úlevou.
V závěru dokumentu mluvíte s lidmi, jejichž příbuzní během natáčení zemřeli. Celé setkání na mě nakonec působí velmi dobře – jsou tam lidé, kteří to uchopili společně za správný konec. Dokonce jsem byla překvapená, jak některé dámy byly nabité radostnější energií... Pro vás to je překvapení?
Nejen že to není překvapení, ale máme na to data. Předsudek, že když přijde paliatr, bude se mluvit o smutných věcech, bude to všechno špatný, už je na pořadu dne jenom smrt, všechno černý... to je jenom nějaká naše představa. A není to tak jen z mé zkušenosti, ale co je důležité pro medicínu, máme na to i data.
Byl dokončen projekt pod vedením ministerstva zdravotnictví, který zanalyzoval téměř čtyři tisíce pacientů, kteří v posledních dvou letech měli možnost v rámci svého závažného onemocnění mít u sebe paliatra. A ta data ukazují, že pacienti a jejich příbuzní jsou spokojení. Říkají, že jim to pomohlo a přesto, že jejich onemocnění pokračuje, protože je to nevyléčitelné onemocnění, můžou žít lepší život. Že se jim ulevilo.
Čtěte také
V medicíně jsou data strašně důležitá. Proto jsem ráda, že se můžeme odkazovat nejen na naši zkušenost a na zahraniční data, ale už i na česká data.
„Na konci života je více života, než bychom čekali,“ říkáte. Dokážete mi vyjmenovat příklady, aby si naši posluchači udělali představu a třeba se zbytečně neděsili? Co všechno se může stát v tom závěru, který může trvat týden, tři týdny, tři měsíce, třeba i tři roky...
To je dobrá otázka. Pro někoho je důležité si něco splnit – o čem dlouho v životě přemýšlí, nějak se k tomu neodhodlal a teď je potřeba to udělat. Pro někoho je to možnost k rozhovoru se svými blízkými o tom, co je důležité, co se má říct, co má zaznít. Pro někoho je to jenom pokračovat, co nejdéle je to možný ve všednodennosti, vážit si každého dne, ve kterém může dělat úplně to samé, co dělal po celou dobu. Takže je to různé.
V úterý 3. května má na České televizi premiéru dokument Jednotka intenzivního života Adély Komrzý. Proč se na něj máme podívat?
Přála bych si, aby se na to podívalo co nejvíc lidí. Řada lidí mi říkala: „Tak to ne, tenhle dokument, to bude něco hrozně smutného, to já nepotřebuju vidět...“ Pak když se někteří z nich k tomu dokumentu dostali, tak říkali: „Já jsem se vůbec neměl bát, to vůbec není smutný dokument. To je dokument, v kterém je toho mnohem víc...“
Tak bych si přála, aby se lidi na to fakt nebáli kouknout.
Je potřeba k paliativnímu povolání i psychologické vzdělání? Mění se Kateřině Rusinové díky její práci pohled na svět? Setkává se s žádostí o euthanasii? A v čem má podle ní medicína dluh? Poslechněte si celý rozhovor.
Související
-
I lidé s demencí mají potřebu seberealizace, jde o to, jim porozumět, všímá si ošetřovatelka
Ošetřovatelka Dagmar Martínková alias Dana se přes čtyřicet let stará o staré a umírající pacienty. „Nevnímám jen léčbu a diagnózu, ale celý životní příběh,“ vysvětluje.
-
Průlom v protinádorové imunoterapii už máme. Hledáme způsob, jak léčbu ještě zlepšit, říká expert
„To, co se moderní medicíně v posledních 70 letech podařilo, je naprosto fascinující,“ usmívá se generální ředitel biotechnologické společnosti Sotio Radek Špíšek.
-
Akt pomoci je věc, která vnitřně odmění. A smích přináší úlevu, radí psychiatr Radkin Honzák
V každé krizi přijde nejprve šok, potom chvíle falešných nadějí, říká psychiatr Radkin Honzák. V jaké fázi jsme teď v souvislosti s válkou na Ukrajině?
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.