V hlavě si pořád nosím zážitky a emoce z natáčení. Pomáhá mi to se v roli cítit uvolněně, říká herec Filip František Červenka

Čtěte také

Seriál Most! by nebyl bez sprostých slov uvěřitelný, říká kreativní producent ČT Michal Reitler

Seriál Most! měl extrémně dobře vybalancovanou hranu, proslavil vás. Zaskočila vás ta popularita? Vy jste věděl, co se může stát, ale když to přijde, tak je to přece jenom jiné…

Je to určitě zvláštní a nebyl jsem na to asi připravený, nepočítal jsem s tím. Na druhou stranu jsem hodně flegmatický člověk. Dokázal jsem to vypnout a nevnímat, že by mě někdo poznal. Takže určitě mě to zaskočilo a myslím, že by to zaskočilo každého v tom věku – být najednou takto vidět…

Myslím, že by to zaskočilo každého v jakémkoli věku. Ale až se mi to stane, řekněte mi, co se mi bude dít.

Začalo to tím, že se vysílal první díl, pak druhý a pak najednou na mě lidi začali koukat v tramvaji a v metru a poznávat v hospodách. Mladí a starší a fotečky…

Fotečky – že se s vámi chtějí fotit? Umím si představit, že fanynky taky posílají fotky. 

To posílaly taky, ale hlavně myslím vyfotit se s někým.

A pěkné fotky posílaly fanynky?

Tak byly to ženské, ano. Co tady budu říkat.

Zkoušely všechno možné?

Čtěte také

Když se hraním bavíte, jste jako dítě. Zapomenete, že jste před lidmi a že můžete udělat chybu, pochvaluje si herec Jan Vlasák

Ano, to je pravda. To mě vlastně taky zaskočilo, protože bylo veřejně dohledatelné, že mně v té době bylo sedmnáct, osmnáct, když to vyšlo. Mně bylo osmnáct, ale v tom seriálu, kdy se to točilo, mi bylo, myslím, šestnáct nebo sedmnáct, což nevím, jestli ti lidi věděli.

Zaskočilo mě, že jsou schopní něco takto mladému člověku posílat. Ženské i chlapi, je to docela drsné.

Bylo to fakt takto explicitní? 

Bylo, někdy ano. Ale to podle mě potká každého, kdo se dneska nějak veřejně ukazuje, je vidět a funguje na sociálních sítích. Dneska už to je vlastně normální. Spoustě lidí, se kterými se bavím, se to prostě děje. Nejenom fotky, ale lidi píšou a snaží se někoho vytáhnout ven… 

Dvě období

Most! k vám přišel na casting, že ano? Jak snášíte castingy?

Hrozně blbě. Mám období, kdy se cítím sebevědomý a přijde mi to bezproblémové, jsem uvolněný, je to dobré.

A pak najednou přijde období, kdy jsem strašně ve stresu a musím se na to připravovat a dostat se do zenu. Trpím tam a trápím se tím den předtím, den potom… Takže je to takové období, ale že bych to snášel dobře, to rozhodně ne.

Co točíte teď?

Teď točím Planetu Yó a ZOO.

Čtěte také

Petr Zelenka si dokáže z lidí střílet a zároveň u toho otevírat otázky. V Limitech vzdávám hold své tetě, prozrazuje herečka Tatiana Dyková

Takže relativně málo práce?

No, málo práce bych neřekl. Obojí je zrovna textově hodně náročné, většinou chodím s desítkami stránek na den. A když jsou dva nebo tři dny po sobě, tak je to přestřel. Ale dnů do měsíce je míň. Není to velký projekt, kdy má člověk těch dnů najednou patnáct a každý druhý nebo třetí den točí. 

Manifestace funguje

Když herec dlouho netočí nějaký větší film, má nervy? Říká si: „Co bude? Bude ještě něco? Co když nic nebude?“

Myslím si, že člověk může mít nervy, ale mně se zdá, že většinou, když už v tom člověk je, tak něco někdy přijde. A většinou je to v moment, kdy člověk už přesně ztrácí naději – říká si, že to je konec, že už nikdy nebude točit, skončil v branži –, a najednou se něco objeví.

Manifestace tady funguje, se mi zdá. I třeba u divadla – člověk by chtěl něco zkoušet a za týden, dva se někdo ozve, jestli nechce zkoušet do divadla. Přijde mi, že to nějak frčí.

Jak mluvím s herci, tak někteří z nich mají tzv. alternativní plány. Máte něco takového? 

Asi jsem nad tím doteď tolik nepřemýšlel, ale myslím si, že plán většiny kluků, když přijdou o rodinu, přijdou o práci, přijdou o majetek, o barák, o všechno, tak se vždycky dají do armády. Vlézt tam a být tam. 

O tom to je – že herec má co hrát, režisér ho má kam vést a ta práce tam prostě je.

Čtěte také

Scenárista seriálu Studna: Napsat vraha jako psychopata by bylo zjednodušující. Publikum se do něj musí zakoukat

S hercem Filipem Františkem Červenkou už jsme společně mluvili o Mostu!, a teď se pohneme směrem ke Studni. Tento temný seriál s reálnou předlohou, dosud nevyřešeným případem, už proběhl. „Natáčení a štáb byli to nejkrásnější, co jsem zažil,“ řekl jste. Přitom tak těžké téma.

Myslím si, že právě o tom to je – že herec má co hrát, režisér ho má kam vést a ta práce tam prostě je. A člověk může dělat to, proč tu práci dělá, a může využít svoje schopnosti, něco najít a pracovat s lidmi. O tom to podle mě je.

Prošel jste na tuto roli konkurzem, nebo po tom, co jste předvedl v Mostu!, už bylo jasné, že jste to vy?

Ne, musel jsem stoprocentně projít konkurzem, ale byl to hodně dlouhý proces, a to jsem ani nebyl v tolika kolech, jak to teď může znít. Měl jsem přesně jedno kolo s paní režisérkou a castingovou režisérkou Majou Hamplovou, a tam jsme měli jeden text asi ze čtvrtého dílu, kdy se Slávek nějak vzteká, a já jsem ještě myslel, že má obrnu v obličeji, takže jsem si večer trénoval, jak vypnu půlku obličeje. (směje se)

Je to možná role snů i pro některé zkušené, starší herce. Vy jste tu nejtěžší scénu, pád do studně, měli na začátku, což mi přijde trošku brutální vůči celému týmu. Nebo to bylo schválně? 

Myslím si, že to nebylo úplně schválně, šlo samozřejmě i o nějaké lokace a tak. Nejsem si jistý, nedal bych za to ruku do ohně, ale bylo to těžké. Měl jsem z toho samozřejmě největší strach, že začneme zrovna tím, co ani nevím, jestli zvládnu.

Čtěte také

Moudrost v bolesti je třeba umět poslouchat. Práce na duši je celoživotní dílo, připomíná herečka Cibulková

A je to něco, co si člověk ani úplně nepředstaví. U spousty věcí si herec dokáže něco vsugerovat nebo si zapamatuje nějaké emoce, jaké to bylo, ale takový incident si člověk neodžil a vlastně ani stoprocentně neví, jak by reagoval.

Takže to bylo takové překvapení, jak to dopadne. Ale tím, že jsme tím začali, mě to potom hrozně uvolnilo do zbytku procesu. Člověk si tam odžije něco těžkého a dostává se do určité hodně intenzivní práce. A pak ten zbytek už má nějaký rytmus a člověk ví, jak se sebou pracovat. 

Role Slávka je náročná z mnoha různých úhlů. Vy jste říkal, že jste hlavou byl pořád na place, že jste moc nefungoval. Znamená to, že jste se udržoval pořád v roli, nechtěl jste, aby vás někdo rušil i doma, nebo to byl doma ještě pořád Filip František Červenka? 

Samozřejmě jsem to byl já, ale člověk pořád vzadu v hlavě nosí něco z natáčení, nějaké zážitky, nálady, emoce. Takže jsem doma vypínal, jezdil jsem domů jako já – asi bych neuměl toto metodické herectví –, ale ano, pořád jsem to tam nějak měl a bylo to pro mě strašně důležité. Myslím si, že bych se v tom natáčení určitě nezvládl cítit tak uvolněně, kdybych to zahazoval a vždycky se zase až na place do něčeho dostával.

Kdo je to Jirka Nekovář? Jak se běhá v pyžamu a v ponožkách po polních cestách? A je Filip František Červenka sám sobě kritikem? Poslechněte si celý rozhovor!