Necítím se dobře ve svém těle? Zamlklé děti po coming outu často rozkvetou, líčí autorka Duše S.O.S.

Přemýšlela jsem, čím nahradit věčnou otázku, co bylo ve škole.

Můžeme se ptát třeba na pocity: co ti dnes udělalo největší radost, nebo naopak, co tě rozčílilo, protože je důležité učit děti (nejen) tomu, že všechny pocity jsou regulérní a je dobré si je uvědomovat.

Na otázku „Děje se něco?“ teenageři velmi často reagují podrážděně, zejména když se něco doopravdy děje a vyštěknou po vás: „Nic mi není, neřeš to.“ V tu chvíli rodič znejistí a někdo už dál nejde. Jak nepřestat, nepolevit a pomalu a v klidu se dobrat k tomu, jestli se opravdu něco neděje?

Čtěte také

DUŠE S.O.S. Seriál o tom, co trápí teenagery

Ještě se vrátím před tuto otázku, protože když začneme otázkou „Co se děje?“, máte pravdu, že se často dočkáme odpovědi: „Ale nic“ nebo „Nechme to být“. Můžeme začít popisem. To je osvědčená rada pro rodiče, pro kamarády a kohokoli, kdo si všimne. „Vidím, že nejsi ve své kůži“ – to už je interpretace.

Opravdu popis znamená například: „Vidím, že včera jsi šla pozdě spát, pořád sis s někým psala,“ nebo „Vidím, že jsi dost posmutnělá, že sedíš v koutě,“ nebo jakákoliv změna: „Vidím, že ses začala oblékat do úplně něčeho jiného“ – nebudu hned předpokládat, že se něco děje, protože ve chvíli, kdy je to v pubertě, tak je to běžné.

Ale můžu se zeptat: „Je něco jinak?“ nebo „Co je jinak?“ A pak může možná přijít otázka: „Děje se něco?“ U popisu vám nikdo nemůže říct „To není pravda, tak to není,“ protože popisuji opravdu to, co vidím.

Vy jste se v nové sérii Duše S.O.S. věnovali úzkosti, poruše potravy, příjmu potravy, strachu z mluvení, rozvodu rodičů a také tranzici. To jsou nejčastější problémy, které jako školní psycholožka potkáváte?

Čtěte také

Negativní zprávy přichází ze všech směrů. Nedivme se, že mají děti úzkosti, konstatuje ředitelka Linky bezpečí Petrášková

Když začnu obecně, všechno se týká vztahů, ať jsou to vztahy k sobě samému, vztahy s vrstevníky nebo vztahy v rodině. Když něco z toho není v pořádku, tak se to pak projeví různě, jak jste říkala těmi úzkostmi nebo řešíme vrstevnické vztahy. A pak jsou to úplně specifické věci, jako to, že se nedobře cítím ve svém těle nebo zjišťuji, že mám jinou orientaci atd.

Tlak na výkon je všude kolem nás. Zejména moje generace, generace ještě mladší, to pociťuje a děti to na sobě cítí taky. Ale kolik z toho je reálný tlak rodičů a kolik z toho je takový ten tlak, který si děláme sami na sebe – a je jedno, jestli jsme teenageři nebo dospělí?

Vždy je to kombinace. Bohužel v současné době rodiče málo tráví čas s dětmi a děti si pak vytvářejí takové představy o tom, co po nich rodiče vlastně chtějí. Málo si o tom povídají a ten tlak si třeba opravdu trošku na sebe dělají sami tím, když vidí, že rodiče jsou hodně výkonní, zaměstnaní a vydělávají hodně peněz a mají pocit, že toto se po nich chce taky. Jejich pole působnosti je v tu chvíli škola nebo sport a mají pocit, že musí být ve všem dokonalé.

Sdílení u modlení

Během našeho rozhovoru mi napsal pan Hanuš, který se evidentně zlobí, jak jsem začala o otázce, co bylo ve škole. Píše mi: „To vůbec není hloupá otázka, hloupé je považovat ji za hloupou. Dneska jsou děti nedotknutelné, při maléru letí učitel místo dítěte do polepšovny, ubírá se jim povinností, odnaučují se zodpovědnosti, umenšuje se učivo...“

Takže nějaký rozzlobený posluchač, možná rodič nebo prarodič. To jsou názory, které slyšíme často. Zaslechla jsem tam slovo zodpovědnost, a to je hodně důležitá věc. Když se člověk třeba takto zlobí na celý svět, neumí převzít zodpovědnost za to, co by mohl vylepšit, jak by mohl třeba komunikovat se svým dítětem nebo vnoučetem.

Čtěte také

„Ptát se sebe, kde jsem a co potřebuji.“ Smysly a pocity nás kotví v realitě, radí psycholog Světlák

Jde o to, že si nemůžeme pořád stěžovat, že svět dnes není, jako býval. Vždy si stěžujeme na generaci mladší, než jsme my. Ale co je hodně důležité, je právě to sdílení. Když to řeknu úplně obyčejně: povídání si, sdílení nějakých pocitů.

Jak jste se ptala, na co se ptát: možná má posluchač trošku pravdu, neptat se jen na pocity, můžeme se i zeptat, co se dnes naučil ve škole nového. Jde o uvědomování prožitého, když to řeknu úplně obyčejně. Jde o to, že se dřív lidé třeba více večer modlili. To znamenalo, že vzpomínali na to, co se jim ten den povedlo, co ne, co zažili, za co poděkují. Něco takového klidně můžeme v rodinách dělat: povídat si o tom, co se nám povedlo, co ne, co nás rozzlobilo a tak. Sdílení je důležité.

Pocit, že něco hraji

Budu se věnovat další epizodě vašeho podcastu, která se jmenuje Veronika je teď Nick. Ocitáme se v 7. třídě a u tématu: necítím se dobře tak, jak jsem, ve svém těle. Děje se to často?

To je otázka, která se teď hodně probírá, že najednou se objevilo tolik lidí, kteří se necítí dobře ve svém těle. Děje se to, vypadá to, že se to děje víc než dříve, ale spíš je to o tom, že teď lidé vědí, že s tím můžou jít ven nebo že je to vůbec možné.

Odborníci to přirovnávají k levorukosti: když se to potíralo a zakazovalo, tak jsme moc leváků neviděli. Ve chvíli, kdy se levorukost přestala potírat, dovolilo se levákům psát levou rukou ve škole, najednou to vypadalo, že je jich strašně moc. Je to hodně podobné nebo alespoň odborníci, kteří se tím zabývají, to takto pojmenovávají.

Veronika, která žádá, aby ji oslovovali Nicku, v mužském rodě, se cítí být kluk. Když jsem o tom přemýšlela a vzpomínala, já jsem taky chtěla být kluk. Hodně. S kluky jsem se kamarádila, holčičí společnost pro mě málo znamenala. Jako kluk jsem se oblékala, jako kluk dodneška i přemýšlím, ale jsem holka. Kdyby to bylo v dnešní době, myslíte si, že bych měla náběh na tranzici?

To já úplně nevím. Důležité je, že byste s těmito pocity, kdyby vám bylo třeba třináct, šla za terapeutem, se kterým byste o tom opravdu velmi hluboce mluvila. Tranzice je proces, který začíná třeba právě pocity. On by se vás určitě ptal, odkdy to takto vnímáte nebo v jakých situacích. Je to proces, který je opravdu dlouhodobý.

Ten příběh v seriálu Duše S.O.S. začíná tím, že Veronika-Nick už o tom mluvil doma s rodiči, s rodiči chodí k terapeutovi a teď zřejmě nadešel čas coming outu a je dobré to nějak řešit ve škole. Máme s tím zkušenosti v poslední době takové, že ve chvíli, kdy se k tomu člověk rozhodne za pomoci terapeuta a rodiny, vnímáme pak – nebo já mám tu zkušenost opakovaně – že ten člověk úplně rozkvete.

Ani nevíme, co se děje, ale nějak vnímáme, že je ten člověk takový zamlklý, moc se neprojevuje – a najednou úplně rozkvete. Je tam vidět úleva, začíná fungovat úplně jinak. Toto je můj vjem a moje zkušenost. Je to pro toho člověka hrozně osvobozující – sdílí s námi třeba pocit, že pořád něco hraje. V tu chvíli pak úplně rozkvetou, i víc třeba pracují v hodinách a je to příjemné.

Když jsme se bavili o tranzici, asi by stálo za to říct, že jste k seriálu připojili ještě půlhodinový rozhovor Zdeňka Piškuly s Adamem Suchým, klinickým psychologem. Proč?

Protože Adam Suchý je jeden z terapeutů, který se specializuje na tuto problematiku. Chtěli jsme, aby se o tomto tématu nebáli mluvit jak lidé, kterých se to týká, děti, dospívající, anebo třeba rodiče, aby se dozvěděli konkrétní informace. Adam Suchý vydal knihu, která se jmenuje Transgender. Hodně důležité je, že ta kniha je rozhovorem jeho jako terapeuta s matkou trans chlapce. Velmi ji doporučuji všem, jak pedagogům, tak rodičům, protože je to velmi srozumitelně vysvětlené, jsou tam opravdu zeširoka pojednána všechna témata.

Jak může školní psycholog či psycholožka pomoci dítěti, které si prochází rozvodem rodičů? A co utváří naše kapacity pro zvládání náročných situací? Poslechněte si celý rozhovor.