Cimbál nezná geografických hranic. Zvuk plný rezonancí evokuje lidovou hudbu, líčí cimbalista Číp

Zvláštní je, že jsme si teď vyslechli provedení písně Twinkle twinkle little star, ale já měla pocit, že poslouchám moravskou lidovou. Dělá to ten cimbál?

Ano, cimbál to určitě způsobuje svou barevností, tou kouzelností. To je tím důvodem, proč spousta lidí má cimbál opravdu ráda, protože tato konstrukce přispívá k tomu, že jeho zvuk je opravdu plný různých rezonancí, a to evokuje právě lidovou hudbu.

Čtěte také

Lidová hudba ve středoslovenské obci Hrochoť je od nepaměti spojena s romskými muzikanty

Vy jste poprvé cimbál viděl, když vám bylo sedm.

Je to tak. Bylo to na oslavě mojí babičky, která tehdy slavila 70 let. Naši tam tehdy pozvali cimbálovou muziku a já jsem poprvé viděl cimbál. Dopadlo to tak, že jsem se na cimbál opravdu přilepil, do toho zvuku jsem se zamiloval a už mě nepustil. Prosil jsem rodiče, až jsme našli školu, a pak to pokračovalo dál.

Z Berklee do Číny

Ono to v Americe neskončilo, protože jsem pochopila, že jste se v Americe na kolejích během covidu seznámil se svým čínským spolužákem, který tam přijel s podobným nástrojem jako vy.

Tento spolužák vůbec nebyl muzikant, studoval tehdy marketing. Ale tím, že byl také z malé vesnice, akorát na opačné straně světa, z jihozápadu Číny, a měli jsme příběh trošku podobný, že jsme šli z malého prostředí do velkých měst a museli jsme složitě hledat prostředky, abychom to mohli uskutečnit, tak jsme si hodně rozuměli.

Začalo to tím, že jsem tehdy měl koncert s orchestrem v Black Hills a potřeboval jsem někoho, kdo by mi pomohl s cimbálem. On byl tehdy v jídelně a já jsem ho prosil, jestli by mi pomohl cimbál přestěhovat. Tak vzniklo naše přátelství a tak se mi otevřely obzory nejen ohledně Ameriky, ale i Číny nebo Asie.

Čtěte také

Vystřelilo mě to na Měsíc, komentuje Kateřina Kněžíková vystoupení s filharmoniky v newyorské Carnegie Hall

To přátelství muselo mít něco do sebe, když se kluk z Česka rozhodne, že se bude věnovat samostudiu čínštiny, aby se mohl za svým kamarádem do Číny jet podívat. Co na tom přátelství bylo tak fascinujícího – nebo dodneška je?

Dodneška tam je nějaká otevřenost, neskutečná zvídavost, kterou můj kamarád, který se jmenuje Luo Hao, disponuje. A také chuť poznat něco, co je pro mě úplně nové, nebo tehdy bylo. Amerika pro mě otevřela svět, ale jak jsem zjistil, že to nekončí jen Amerikou, ale může to jít kamkoliv jinam do světových stran, to mě tehdy strašně fascinovalo. Tím, že se v Číně nachází čínský druh cimbálu – jmenuje se jang-čchin – tak jsem si říkal, že by to i díky tomu byla super možnost se tam dostat. A nakonec to tak dopadlo.

Takže jste také obeslal 80 čínských univerzit s tím, že u nich budete studovat hru na jang-čchin?

Tehdy už to bylo lepší tím, že jsem v Americe měl kontakty a poznal jsem pár profesorů, kteří měli spojení s čínskými univerzitami. A tak jsem natočil video v čínštině, kde jsem představil cimbál, ten můj příběh, který mi už zprostředkoval studium v Americe. Ten se dostal až na centrální konzervatoř v Pekingu, kde jsem mohl studovat u profesorky Liu Yuening, která je úplně špička v čínském cimbálu.

Čtěte také

Zpívá se v ní o lásce, modré obloze a kráse hor. Kchangťingská lidová píseň je píseň svobodného Tibetu

Skoro mám chuť, když vás poslouchám, nechat vás hrát a už vás nezpovídat, protože věřím tomu, že hudba skutečně má mezinárodní jazyk. Měl jste spoustu spolužáků z různých koutů světa. S kým jste si zahrál?

S mnoha kamarády. Jsem moc rád, protože mi to doslova otevřelo svět, po té nejlepší možné stránce. Někdy jsme opravdu nemuseli mluvit, mohli jsme si hrát. Hráli jsme si s kamarádem z Panenských ostrovů, se spolužačkou z Keni, s několika Číňany, s Korejci, Japonci, s různými Evropany, které tam také najdete na každém rohu, dokonce i s Čechy napříč českými komunitami po celé Americe, jak v Chicagu, tak v New Yorku. Opravdu cimbál nemá žádné geografické omezení.

Podpora nadací

Vy jste v nejlepším slova smyslu self-made man. Za vámi nestojí bohatí rodiče, kteří mají rance peněz, aby vám zaplatili studium v Americe, už vůbec ne na Berklee College. Co všechno jste musel podniknout pro to, abyste mohl být s cimbálem tak daleko, jako jste teď?

Byla to opravdu dlouhá cesta. Nebylo by to možné, kdyby se nenašli lidé, kteří by mi pomohli, protože u nás v rodině to bylo absolutně nemyslitelné. Když jsem s tím nápadem přišel, maminka říkala: Tak na to zapomeň, tam se prostě nepodíváš, na to nemáme peníze a to nepůjde.

Čtěte také

Nadané děti potřebují podporu a přijetí, aby nekončily na terapiích, zdůrazňuje ředitelka Nadace RSJ

Já jsem je v tom trošku nechal. Říkal jsem si, že to chápu, že se bojí, že mají strach, ale že si zkusím najít svoji vlastní cestu. A tak jsem sedl k internetu a začal jsem hledat české studijní nadace, které jsem jednu po druhé obvolával, posílal jsem e-maily, různě se představoval, až se našly první, které zareagovaly, že by mě rády podpořily. Začalo to u nadace Kousek po kousku, ta byla úplně první. Takto jsem postupně přidával částky, které mi umožnily přežít první semestr.

Pak jsem si na kampusu našel první práci, pak jsem našel další nadace, třeba Nadaci Lenky a Romana Šmidberských z Pardubic a další nadace, až jsem byl schopný získat na svá závěrečná studia v New Yorku podporu Bakalovy nadace, která přispívá opravdu štědrými částkami, když člověk projde jejím složitým výběrovým řízením, což se nakonec povedlo.

Ale opravdu, kdyby tam nebyla podpora jednotlivců i různých krajů, měst, Moravskoslezského kraje, ministerstva české kultury... Vlastně mě to naučilo být produkčním se vším všudy, protože jsem musel podávat žádosti, opravdu se ptát lidí na pomoc, protože bez toho by to nebylo možné.