Díky Buddhovi, štěstí a náhodě. První výzva na motorkách dala zabrat lidem i strojům

8 fotografií

„Řidičák byla moje poslední jízda,“ směje se Marian Jelínek poté, co se vrátil z krátké testovací projížďky na motorce, která ho má v rámci první výzvy vyvézt až k ledovcovému jezeru. „Všichni jste před chvílí viděli, že jsem zmizel a udělal jsem si self doučovací techniky. A teď se cítím jak terminátor.“

Čtěte také

Když čelíme výzvě, nejvíc nám ubližují nechtěné myšlenky, říká kouč Marian Jelínek. Jak se propojit s tělem, myslí a duší?

„Mám v sobě kámoše, který se jmenuje Johnny, a ten přišel a začal mít blbý kecy: Nejezdi tam, něco se ti stane. A já říkám: Ale já tam chci. A teď se  ním musíš pohádat, trošku ho zpracovat, vyfackovat, nechat ho na pokoji… A přišel jsem zpátky,“ vysvětluje, jak na základě osvědčené metody zahnal prvotní obavy. Přeci jenom je to 170 kilometrů Himalájemi tam a druhý den totéž zpátky.

Dirty road

„Místo abych se bál o život a snažil se udržet na cestě, tak vám budu ještě popisovat, co vidím,“ shrnuje své obavy z účasti v naší zvukové reportáži další z členů benefiční himalájské výzvy Josef. Působí 40 let v motorsportu, ale jako závodní navigátor v autě. Oba máme na kus cesty na přilbě připnutý miniaturní mikrofon.

Za den přejet Himálaje, přebrodit neskutečné brody, jezdit po šutrech, po písku… Jen jsem zíral, co jsme všichni dokázali.
účastník výzvy

„Jinak všichni kumpáni před námi vyráží s optimismem a s naprostou odevzdaností k Buddhovi, štěstí a náhodě,“ komentuje Josef navzdory své prvotní skepsi hromadný start. „Sedláme motocykly značky Royal Enfield. Další zásada zdejšího silničního – no silničního, zdejšího „dirty road“ provozu je: Přednost a pravdu má vždycky ten silnější.“

Jako mravenečci na pískovišti

O překvapení na cestě není nouze. „Poprvé v životě jsem řekla ‚Ty vole, kráva!‘, protože z boční uličky nečekaně vyšlo velké zvíře. Takže jsem položila motorku, ale naštěstí tam byl Marian, tak mi ji pomohl zvednout. Ale je to šílený!“ popisuje svoje adrenalinové zážitky z jízdy Lucie Výborná.

Asfaltky postupně střídají štěrkové cesty a terén se mění doslova v tankodrom|foto:Tomáš Černý, Český rozhlas

Jedeme po takových římsách mezi vysokými horami. Člověk si připadá, jako by byl úplně mrňavý, jako mraveneček na pískovišti mezi hračkami.

„Úžasné byly ty obrovské rozlehlé pláně, které se mění – s každým půl kilometrem jiná barva, jiný sklon,“ chválí si cestu účastníci výzvy na pomoc škole v himálajském Mulbekhu. „Bílé špičky Himálají kolem, volnost a svoboda. Takže úžasný!“

Zatůrovat a za jedna

„Úžasné byly ty obrovské rozlehlé pláně, které se mění – s každým půl kilometrem jiná barva, jiný sklon“|foto:Tomáš Černý, Český rozhlas

„My se do kopce bojíme, a motorka se sice do kopce nebojí, ale zase se jí nechce. Vyšší nadmořská výška jí nedělá dobře, prý má málo vzduchu. Ale já si myslím, že se vymlouvá,“ komentuje vrtkavost svého stroje Josef. Je potřeba trochu zatůrovat a zařadit za jedna. Člověk skoro vždycky sjede z asfaltu, ale naštěstí je kolem dost místa.

„Za den přejet Himálaje, přebrodit neskutečné brody, jezdit po šutrech, po písku… Jen jsem zíral, co jsme všichni dokázali,“ shrnují další z účastníků. „Jsem sice motorkář, ale loni jsem se na motorce vybourala, tak je to pro mě o to větší výzva. Fakt hustý.“

Dlužno ještě říct, že na zpáteční cestě od ledovcového jezera k jednomu bolestivému karambolu přece jenom došlo. Ale už je to vlastně minulost. Kosti srůstají a životní i pracovní funkce zůstávají zachovány.