Vojenský prostor Hohenfels vyvrací zažité mýty. Armáda a příroda tu fungují v symbióze
Když se řekne vojenský prostor, nejspíš si představíte něco jako spálenou zem a nekonečné pláně plné bahna. Americká armáda se snaží tenhle stereotypní obraz rozbít. Na cvičišti, které spravuje u Hohenfelsu v Bavorsku, američtí vojáci v podstatě vytvořili novou přírodní rezervaci.
Sedím v autě, které do reportáže o ekologii úplně nezapadá. Hranatý džíp Humvee řídí kapitán americké armády Harold Shorter a cestou po štěrkové silnici míjíme husté jehličnaté lesy. Zastavujeme v malém údolí s fiktivní vesničkou a kapitán hned po vystoupení vytahuje velkou plastovou mísu a dává ji pod motor auta.
„Děláme to pro jistotu, kdyby unikal olej. U pásových vozidel může vytékat i zezadu, takže potřebují hned dvě nádoby. A taky dáváme pozor, když prší, protože déšť roznáší nečistoty všude kolem auta,“ vysvětluje.
Od výcviku po manévry
Vojenský prostor Hohenfels je pro americkou armádu výjimečný. Jde o takzvané bojové výcvikové centrum, jediné mimo území Spojených států.
„Zvládneme všechno od bojů v horách až po mechanizované akce na otevřených pláních. Máme tu i zastavěné oblasti pro lehkou pěchotu,“ popisuje Harold Shorter.
„Shazujeme tu parašutisty a simulujeme dělostřelbu. To je vlastně jediná výjimka: neděláme tu ostré střelby. Také tu kopeme zákopy… Zkrátka všechno od cvičení jednotlivců až po manévry celé brigády.“
Čtěte také
Třicet let zkázy
Celý prostor vlastní německý stát, ale od konce druhé světové války si ho pronajímají Američané. Jejich přístup k areálu se ovšem postupně měnil.
„Od 50. až do půlky 80. let jsme se tu o to nestarali zrovna nejlíp. Mělo to tu přezdívku Měsíční prach, nebyla tu žádná tráva, nic – jen bahno. Kolem roku 1988 se ale rozhodli, že se to musí změnit. Američané a Němci přišli s plánem, jak sem navrátit přírodu. Zasadili stromy i trávu a některé sektory uzavřeli, aby to tam znovu narostlo,“ vypráví kapitán Shorter na louce plné horských rostlin.
Sázka na ekologii má ale smysl i pro samotné vojáky.
Armáda a příroda v symbióze
„Koukněte mým směrem, co všechno vidíte? Trošku v dálce stromy, pak nějaké keře, k tomu louka a pak ještě prašná cesta. Na jednom malém výseku máte hned čtyři různá prostředí,“ ukazuje.
„Průběžně sledujeme, co tu roste a čemu se nedaří, a uzpůsobíme tomu i cvičení. Třeba někam schválně umístíme tanky, aby rozhrabaly podloží. Po manévrech to vypadá hrozně, ale jakmile zaprší, tak se v bahně objeví žáby, brouci – začne to žít. A přesně to chceme.“
Prostor splňuje definici panenské přírody a usadili se v něm dokonce i vlci. Lidé na ně ale prakticky nenarazí.
„Na zvířatech je úžasné, že sama od sebe pochopila, jak to tu chodí. Zvěř se stáhne do jiných sektorů a drží se od nás. Sloužím tu už dlouho a je opravdu vzácné nějakou potkat. Jasně, netopýra nebo ropuchu ano, ale cokoliv většího moc ne,“ dodává kapitán Harold Shorter.
Související
-
Nová ponorka každých 56 hodin? Projekt obřího bunkru nacistického námořnictva byl od začátku utopií
Nacisté řečnili o nadřazenosti Němců a o takzvané rasové čistotě, v posledních letech války ale z Německa paradoxně udělali mimořádně pestrou zemi.
-
Velký příběh hrdinství začal zatuchlými stany. První útočiště našli Čechoslováci v Cholmondeley
Prvním útočištěm budoucích československých vojáků v Británii se v červenci 1940 stalo podhradí Cholmondeley v hrabství Cheshire. Dodnes si je tam připomínají.
-
Před padesáti lety se Laos proměnil v minové pole. Nevybuchlá munice tam zabíjí dodnes
Utajené letecké operace, džungle plná ozbrojených geril, rejdiště proamerických i komunistických špiónů. Taková byla válka, kterou vedly USA v někdejší francouzské Indočíně
